ECLI:CZ:US:2013:4.US.4215.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4215/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky CARDI, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Lindavská 781, zastoupené Mgr. Ing. Danou Čihákovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 64/2009-79 ze dne 24. listopadu 2009 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 33/2008-41 ze dne 15. ledna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 33/2008 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem č. j. 55 Sm 325/2008-13 ze dne 22. září 2008 (dále jen "směnečný platební rozkaz") uložil stěžovatelce, aby zaplatila do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu žalobkyni Factoring KB, a.s. (dále jen "žalobkyně") částku 2.275.320,39 Kč se 6% úrokem ročně z částky 2.275.320,39 Kč ode dne 3. června 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.584,40 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 190.756,40 Kč, nebo aby v téže lhůtě podala proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodněné námitky. Poté, co vznesla stěžovatelka ve stanovené lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodněné námitky, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 50 Cm 33/2008-41 ze dne 15. ledna 2009, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti v plném rozsahu a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o námitkách ve výši 714,- Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 9 Cmo 64/2009-79 ze dne 24. listopadu 2009 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 99.736,40 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2906/2010-107 ze dne 31. července 2012 odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč.
Odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti není třeba rekapitulovat, neboť obsah v záhlaví citovaných rozhodnutí je účastníkům znám a opakování obsahu ústavní stížnosti jednak nemá pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu žádný význam, jednak námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti jsou především opakováním námitek uplatněných stěžovatelkou již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatelky nepřináší do posuzované věci nic nového a téměř postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutkové a z nich vyplývající právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy, čímž však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní stížnost je podle náhledu Ústavního především polemikou se závěry obecných soudů.
Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy v řízení o věci stěžovatelky postupovaly v souladu s procesními předpisy a důvody, pro které rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž se vypořádaly též s námitkami uplatněnými stěžovatelkou. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí pouze odkazuje.
Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu