ECLI:CZ:US:2013:4.US.4235.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4235/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, AK se sídlem Pardubice - Semtín, budova P 9, č. p. 81, 533 54, Pardubice 20, proti rozsudkům Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 5. 2011 č. j. 20 T 84/2010-391, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2011 č. j. 13 To 277/2011-444 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 5 Tdo 277/2012-487, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v její trestní věci z důvodu porušení jejích práv zaručených článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 20 T 84/2010 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2011 č. j. 13 To 277/2011-444 zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 5. 2011 č. j. 20 T 84/2010-391 ve výroku o uloženém trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil za trestný čin zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, 2 trestního zákona, podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 2 trestního zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny dle ustanovení §176 odst. 1 trestního zákona a trestný čin úvěrového podvodu dle ustanovení §250b odst. 1, 3 trestního zákona ve formě pomoci dle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona souhrnný trest odnětí svobody v délce devíti měsíců. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 5. 2012 č. j. 5 Tdo 277/2012-487 stěžovatelčino dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že sice vyhověl její žádosti o odročení hlavního líčení, avšak místo něj v tentýž den provedl výslech dvou svědků mimo hlavní líčení, čímž stěžovatelce zabránil klást jim otázky, jimiž by byla zpochybněna pravdivost jejich výpovědi, resp. soudu by byly předloženy další relevantní skutečnosti. K tomu stěžovatelka dále uvádí, že při následném hlavním líčení souhlasila s přečtením výpovědí svědků, neboť nebyla poučena, že může na jejich vyslechnutí trvat a že se svým souhlasem vzdává možnosti nového výslechu svědků. Stěžovatelka dále namítá, že její vina ohledně trestného činu zpronevěry a podvodu nebyla bez jakýchkoli pochybností prokázána. Jmenovitě poukazuje na absenci zjišťování okolností zadržení osobního automobilu Mercedes Benz Sprinter Radkem Friedlem představující objektivní překážku bránící stěžovatelce v předání vozidla poškozené, dále neprovedení žádných důkazů ohledně skutečnosti, že stěžovatelka zfalšovala podpis pana Kurutze, vyplnila nepravdivě potvrzení o výši jeho příjmů, opatřila falešnou ověřovací doložkou a odeslala jako podklady pro schválení leasingu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06, nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelčině věci zcela respektují výše vyložené zásady prokázání viny obžalovanému. Nejen krajský soud, ale především okresní soud se dostatečně podrobně zabývaly obsahem jednotlivých usvědčujících svědeckých výpovědí, jakož i listinnými důkazy, přičemž jejich závěr o věrohodnosti výpovědí svědků založený na jejich vzájemném doplňování a vytvoření uceleného obrazu o spáchané trestné činnosti v kontrastu s výpovědí stěžovatelky, jež se jim v jejich světle jevila jako nevěrohodná a účelová, je rozumný a plně hájitelný.
K námitce nevyslechnutí svědků ve stěžovatelčině přítomnosti a absenci poučení o možnosti trvat na jejich opětovném výslechu zcela postačuje odkaz na ústavně akceptovatelné a přiléhavé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení jí ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu