ECLI:CZ:US:2013:4.US.4236.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4236/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 25. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 4236/12 ve věci ústavní stížnosti DEVELOP invest, a. s., se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, zastoupené JUDr. Barbarou Červenkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 284/2012-98 ze dne 20. 8. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 29 C 61/2012-85 ze dne 2. 4. 2012, jimiž bylo v souvislosti s rozhodnutím o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku stěžovatelce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 284/2012-98 ze dne 20. 8. 2012 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 29 C 61/2012-85 ze dne 2. 4. 2012 došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 284/2012-98 ze dne 20. 8. 2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 29 C 61/2012-85 ze dne 2. 4. 2012 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, podanou žalobou v řízení zahájeném dne 23. 12. 2010 u Městského soudu v Praze se domáhala zaplacení peněžité částky ve výši 64 500 000 Kč s příslušenstvím a byl jí vyměřen soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Po vydání platebního rozkazu Městským soudem v Praze č. j. 33 Cm 223/2010-31 ze dne 23. 2. 2011 vyslovil Městský soud v Praze svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který ji v lednu roku 2012 zaevidoval pod sp. zn. 29 C 61/2012. Podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 16. 1. 2012 vzala stěžovatelka po dosažení mimosoudní dohody svoji žalobu se souhlasem žalovaného (vedlejší účastník) v plném rozsahu zpět. Následně Obvodní soud pro Prahu 7 řízení usnesením č. j. 29 C 61/2012-84 ze dne 9. 3. 2012 zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Na základě žádosti stěžovatelky ze dne 30. 3. 2012 o vrácení soudního poplatku s návrhem na vydání doplňujícího usnesení pak Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením č. j. 29 C 61/2012-85 ze dne 2. 4. 2012 rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve snížené výši 800 000 Kč. Vrácení sníženého soudního poplatku odůvodnil Obvodní soud pro Prahu 7 tím, že přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byl novelizován zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, se týká jen vybírání soudních poplatků, a nikoliv jejich vracení, a proto bude stěžovatelce vrácen soudní poplatek v částce snížené o 20 %. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením č. j. 12 Co 284/2012-98 ze dne 20. 8. 2012.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v době zahájení soudního řízení předpokládala platná právní úprava obsažená v ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011, vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci v případě, že bylo řízení zastaveno před prvním jednáním, v plné výši. Ačkoliv došlo před zastavením řízení před soudem prvního stupně k novelizaci zákona č. 549/1991 Sb. zákonem č. 218/2011 Sb., účinným od 1. 9. 2011, podle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, stěžovatelka zastává názor, že na vracení soudního poplatku měla být aplikována příslušná zákonná ustanovení zákona o soudních poplatcích ve znění účinném před 1. 9. 2011 s ohledem na zahájení řízení dne 23. 12. 2010. Stěžovatelka má za to, že ustanovení §15 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se z řízení zahájených před účinností tohoto zákona vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, je třeba vztáhnout i na vracení soudních poplatků. Striktně formalistickým výkladem intertemporálních ustanovení shora citované novely zákona o soudních poplatcích tak bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 61/2012 a vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 7 zaslal pouze vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém uvedl, že se při svém rozhodnutí řídil právním názorem Městského soudu v Praze známým mu z jiných obdobných věcí a pravidelných gremiálních porad. Městský soud v Praze se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.
5. Shora uvedené vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je výklad přechodných ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb. týkajících se postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním soudu v těch případech, kdy k zahájení řízení došlo před účinností tohoto zákona, avšak k samotnému zpětvzetí žaloby a zastavení řízení došlo po jeho účinnosti, za situace, kdy výslovná úprava intertemporálních pravidel pro vracení poplatků v citovaném zákoně chybí. Touto problematikou se již Ústavní soud zabýval v několika svých rozhodnutích.
9. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012 (N 205/67 SbNU 615) a poté i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2116/12 ze dne 14. 2. 2013 (N 30/68 SbNU 331) a IV. ÚS 3727/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 65/69 SbNU 207) - všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz - Ústavní soud vyložil, že neobsahuje-li zákon č. 218/2011 Sb. speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo zakotvené v čl. II bodu 1 větě první tohoto předpisu a postupovat tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu učiněné po nabytí účinnosti, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy řečeno, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen pokud jde o placení soudního poplatku, ale také co se týče jeho případného vrácení.
10. Závěry uvedené ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu k výkladu čl. II bodu 1 věty první přechodných ustanovení k zákonu č. 218/2011 Sb. dopadají v plné míře i na nyní projednávanou věc. Návrh stěžovatelky na zahájení řízení byl Městskému soudu v Praze doručen před účinností zákona č. 218/2011 Sb., a to dne 23. 12. 2010. Obecné soudy tedy byly povinny aplikovat na zpětvzetí tohoto návrhu ustanovení zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni 31. 8. 2011 a vrátit stěžovatelce celý soudní poplatek, byť ke zpětvzetí návrhu došlo dne 16. 1. 2012. Zadržením části soudního poplatku obecné soudy protiprávně zkrátily stěžovatelku v její majetkové sféře, a porušily tak její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
11. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby. To platí i pro rozhodování Ústavního soudu samého, který musí respektovat vlastní závěry vyslovené v typově shodných věcech, nepřekoná-li vlastní právní názor vyslovený v nálezu procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu §23 zákona o Ústavním soudu. Pro tento výjimečný postup však v projednávané věci neshledal senát rozhodující v dané věci žádné opodstatnění.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.