ECLI:CZ:US:2013:4.US.4238.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4238/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Hlavní třída 1196/27, směřující proti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. září 2012, č.j. 0 PP 291/2012-16, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012, č.j. 1 To 685/2012-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a řízení u Okresního soudu v Ostravě dosahovalo nepřiměřené délky, čímž bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odstavce 2 Listiny.
Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. března 2011, sp. zn. 6 T 207/2010, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. března 2006, sp. zn. 6 T 18/2006, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 3 PP 361/2007, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. března 201, sp. zn. 3 PP 361/2007, a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. září 2010, sp. zn. 6 T 128/2010, ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. května 2011, sp. zn. 6 T 128/2010. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve nekvalifikovaným podáním, poté, co k výzvě Ústavního soudu odstranil vady podání, uvedl, že žádost o podmíněné propuštění podal ihned po vykonání poloviny trestu dne 19. června 2012, soud však rozhodl teprve dne 12. září 2012, tedy nepřiměřeně pozdě vzhledem k délce uloženého trestu. Stěžovateli bylo napadenými rozhodnutími vytýkáno, že nenastoupil k výkonu trestu dobrovolně, ale teprve poté, co byl dodán Policií České republiky. Stěžovatel s tím nesouhlasí, neboť po zkráceném řízení bylo rozhodnutí vyneseno dne 3. února 2011, přičemž policí byl zatčen den před tím. Trest přijal a ani se neodvolával. Při posuzování jeho žádosti tedy soud postupoval nesprávně a v rozporu s čl. 39 Listiny. Porušil tak zásadu in dubio pro reo. V rozhodnutích soudy stěžovateli rovněž vytkly, že neuhradil způsobenou škodu. Stěžovatel však svým jednáním žádnou škodu nezpůsobil, a nebylo tedy co nahrazovat. Okresní soud tak z polehčující okolnosti učinil okolnost přitěžující.
V řízení o jeho žádosti se tak staly chyby, které ve svém důsledku vedly k porušení jeho zaručených práv. Cílem jeho ústavní stížnosti není podmíněné propuštění z výkonu trestu, ale poukázání na postup soudu v předmětném řízení. Přestože si je vědom, že požadované rozhodnutí není nárokové, mělo by se o něm rozhodovat ve spravedlivém procesu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 PP 291/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Okresní soud v Ostravě posuzoval podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele s ohledem na tři rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel ve výkonu trestu. Jednalo se o tresty odnětí svobody v trvání 1 roku (Okresní soud ve Frýdku-Místku, sp. zn. 6 T 207/2010); nevykonaný trest obecně prospěšných prací přeměněný na trest odnětí svobody ve výměře 202 dní (Okresní soud ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 128/2010); nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody v rozsahu 443 dní, nařízený poté, co se stěžovatel neosvědčil po podmíněném propuštění z výkonu trestu (Okresní soud ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 18/2006). V době zadržení stěžovatele Policií České republiky tedy existovala dvě pravomocná rozhodnutí ukládající stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody. Nemůže proto obstát tvrzení, že neměl čas dobrovolně výkon trestu nastoupit. V protokolu o veřejném zasedání dne 12. září 2012 je uvedeno sdělení stěžovatele, že škodu zaplatil, nemůže to však doložit. Toto sdělení je v rozporu s tím, co uvedl v ústavní stížnosti, tedy že škoda nevznikla. Uvedené informace pak Okresní soud v Ostravě posuzoval i za použití příslušných trestních spisů Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Proti takto získaným skutečnostem stojí zjevně protichůdná tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti.
Sám stěžovatel uvedl, je si vědom neexistence nároku na podmíněné propuštění. Posouzení naplnění zákonných podmínek je svěřeno soudu. Ten v projednávaném případě sice konstatoval splnění podmínek, nikoliv však všech. Zohlednil předchozí podmíněné propuštění a následné nařízení výkonu zbytku trestu, okolnosti dodání stěžovatele do výkonu trestu a nejasnosti ohledně úhrady škody. Podle ustanovení §333 odstavce 1 trestního řádu je třeba o návrhu na podmíněné propuštění rozhodnout do 30 dnů, nebrání-li tomu důležité důvody. Okresnímu soudu trvalo řízení od podání žádosti dne 9. července 2012 (okresnímu soudu doručeno dne 10. července 2012) do rozhodnutí 64 dní, což v daném kontextu nelze považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neprokázal, že by soudy rozhodující o jeho žádosti pochybily způsobem, který namítal. Okresní soud v Ostravě shromáždil potřebné podklady a stěžovatele vyslechl. To, že nevyhověl jeho požadavku, není možno považovat za zkrácení v jeho zaručených právech. Stížnostní soud neshledal stěžovatelem namítaná pochybení v rozhodnutí soudu prvého stupně. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Sama nespokojenost stěžovatele, byť pochopitelná, není bez dalšího způsobilá opodstatnit ústavní stížnost. Za daného stavu věci Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu