ECLI:CZ:US:2013:4.US.4246.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4246/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Lubomírem Nedbalem, advokátem, AK se sídlem Sukova 3, 792 01 Bruntál, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 9. 7. 2008 č. j. 19 C 34/2007-115, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010 č. j. 15 Co 440/2008-177 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012 č. j. 26 Cdo 1852/2011-209 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na vyklizení nebytové jednotky v minulosti užívané z titulu nájemní smlouvy pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, neboť stěžovatelčino právo nájmu zaniklo v důsledku zániku předmětu nájmu v okamžiku stavebního propojení sousedících jednotek. Odvolací soud i Nejvyšší soud právní názor nalézacího soudu potvrdily. Bližší obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, stejně jako průběh řízení před obecnými soudy vedeného netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť obé je stěžovatelce i obecným soudům známo.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka především v tom, že konstatováním zániku nájemního vztahu v důsledku zániku nebytové jednotky poskytly obecné soudy ochranu protiprávnímu jednání žalovaných a vyslovily právní názor, dle něhož může každý pronajímatel násilně dosáhnout zrušení nájemního vztahu pouhým nezákonným odstraněním příčky v pronajatém prostoru.
Součástí ústavní stížnosti byla i podání sepsaná samotnou stěžovatelkou, v nichž stěžovatelka blíže rozvedla svoji argumentaci a obšírně vylíčila dosavadní průběh sporu i průběh řízení s ním souvisejících.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Nalézací soud svůj právní názor o nedostatku aktivní legitimace řádně odůvodnil, v rozhodnutí reagoval i na stěžovatelčinu námitku stran protiprávnosti aktu propojení sousedících jednotek a svůj právní názor podpořil odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Brojila-li stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím především z důvodu tvrzené protiprávnosti aktu vyklizení a propojení jednotek, je i Ústavní soud nucen konstatovat, že její obrana prostřednictvím žaloby na vyklizení nebyla vhodně zvolena. Úspěšnost žaloby na vyklizení nemovitosti je totiž - jak i obecné soudy uzavřely - neoddělitelně spjata s existencí samotné nemovitosti (resp. nebytové jednotky) a s aktivní legitimací žalobce dané trváním vlastnického či obdobného práva k této nemovitosti. Neexistence nebytové jednotky proto sama o sobě vylučuje úspěšnost žaloby na její vyklizení, a to bez ohledu na protiprávnost způsobu zániku této jednotky. Obecné soudy tak neměly jinou možnost, než ve věci rozhodnout způsobem, jakým učinily.
Obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatelky v mezích zákona a svůj právní závěr dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich postupu nelze proto z ústavního hlediska nic vytknout. Lze sice pochopit stěžovatelčinu nespokojenost s výsledkem řízení i její pocit, že ve věci nebylo rozhodnuto spravedlivě, avšak to samo o sobě k závěru o protiústavnosti procesu, jakož i rozhodnutí, jež v něm soudy přijaly, postačovat nemůže. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny proto shledáno nebylo.
K rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově Ústavní soud ověřil, že se stěžovatelka osobně účastnila jednání, uplatnila svoje námitky, navrhovala důkazy k podpoře svých tvrzení, svoje žalobní návrhy doplňovala, reagovala na návrhy protistrany a čerpala opravné prostředky. Na rozdíl od žalovaných stěžovatelka nevyužila možnosti zastoupení advokátem; ani tato okolnost však sama o sobě nezpůsobuje procesní nerovnost stran. Ústavní soud tak ve věci neshledal nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně garantované rovnosti účastníků řízení.
K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu