ECLI:CZ:US:2013:4.US.425.13.2
sp. zn. IV. ÚS 425/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti PhDr. Antonína Kočaře, CSc., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, AK se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 1 As 153/2012-24, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2012 č. j. 4 Ca 20/2009-56, rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru provozu silničních vozidel, ze dne 30. 7. 2009 č. j. 350/2009-160-SPR/3 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, ze dne 5. 3. 2009 č. j. MHMP 214967/2009/Shr, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z napadených rozsudků správních soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel byl dne 16. 12. 2008 rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za což mu byla uložena peněžitá pokuta a zákaz řízení motorových vozidel po dobu osmi měsíců. Stěžovatel požádal o obnovu řízení, jeho žádost však Magistrát hl. m. Prahy, odbor dopravních přestupků, ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl; jeho rozhodnutí Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel, v odvolacím řízení potvrdilo. Podle správních orgánů obou stupňů nebyly dány podmínky obnovy ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva dopravy Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť žalobní námitky směřovaly k postupu obecní policie v původním řízení o přestupku a nedotýkaly se rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení. Kasační stížnost byla rovněž zamítnuta, Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku zopakoval, že podmínky pro obnovu řízení - novost důkazů a skutečností a současně nemožnost jejich uplatnění v původním řízení - nebyly naplněny.
Podrobněji obsah odůvodnění obou soudních rozhodnutí netřeba rekapitulovat, neboť stěžovaná rozhodnutí jsou stěžovateli i oběma správním soudům známa. Obdobné platí ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím správním.
V ústavní stížnosti stěžovatel setrval na tvrzení, že původní rozhodnutí o přestupku vycházelo z podkladů získaných v rozporu se zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími bylo jakkoliv porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel měl možnost předložit svoji žádost o obnovu řízení správním orgánům, které o ní rozhodly, a dosáhl i soudního přezkumu. Zejména Nejvyšší správní soud, jehož rozsudkem bylo řízení o žádosti o povolení obnovy řízení završeno, podrobně vyložil principy, jimiž je ovládán institut obnovy řízení, a konstatoval, že relevantní důvody pro povolení obnovy řízení nebyly v projednávané věci dány. Nejvyšší správní soud reagoval i na tvrzení stěžovatele o nezákonně získaném důkazu v původním přestupkovém řízení s poukazem, že všechny skutečnosti, které nyní tvrdí, mohl a měl uplatnit v původním přestupkovém řízení, jehož průběhu však nevěnoval dostatečnou pozornost (srov. odst. 13 - 18 odůvodnění rozsudku NSS).
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, případně dojde-li při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva k takovému pochybení, které odůvodní vydání kasačního nálezu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení před správním orgánem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek před odvolacím orgánem a jejich způsobilost přivodit důsledky dle ustanovení §100 a násl. správního řádu, je výlučnou záležitostí správních orgánů a správních soudů, nikoliv Ústavního soudu. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti z hlediska práva garantovaného čl. 36 Listiny tak mohlo být pouze to, zda příslušné orgány veřejné moci ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit či zda si při svém rozhodování nepočínaly svévolně, rozporně s kogentnímu zákonnými ustanoveními či jinak protiústavně. Ústavní soud konstatoval, že z ústavní stížnosti ani napadených rozsudků správních soudů nezjistil jakýkoliv náznak porušení garancí plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny; napadené rozsudky správních soudů považuje za dostatečně odůvodněné a nevzbuzující pochybnosti o spravedlivosti řízení vedoucích k jejich vydání; maje tato rozhodnutí za věcně správná a s kautelami ústavnosti souladná, může na jejich obsah odkázat.
Ústavní soud hodnotil stěžovatelovu snahu domoci se ústavní stížností fakticky opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení jako nesouhlas s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) a nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu