ECLI:CZ:US:2013:4.US.4269.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4269/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, AK se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2012 č. j. 4 Tdo 832/2012-64, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 5 To 64/2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2011 sp. zn. 5 T 13/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 11. 2012 a doplněným dne 15. 11. 2012 se M. B. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Praze (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 5 T 13/2010.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 5 T 13/2010 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 6. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Dne 8. 2. 2012 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 6. 2011 zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a za tento trestný čin a trestný čin zpronevěry, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem; současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 4. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dne 2. 8. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") mj. dovolání obviněného podané z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2012 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, právo rovnosti dle čl. 37 odst. 3, právo na vyjádření ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 a právo presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nalézací, odvolací i dovolací soud nepostupovaly v souladu s těmito garancemi a ani ve smyslu zásad ustanovení §2 tr. řádu. Poukázal na skutkové okolnosti své trestní věci a polemizoval s právními závěry z nich vyvozenými obecnými soudy.
Stěžovatel připustil, že v odůvodnění ústavní stížnosti opakoval argumenty již uplatněné v řízení před obecnými soudy, a že si je vědom judikatury Ústavního soudu ve vztahu k nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy, nicméně právě v tomto hodnocení spatřoval porušení svých základních práv.
Dále stěžovatel tvrdil, že mu nebyla dána možnost se účinně od samého počátku trestního stíhání hájit proti nařčení z lichvy, neboť "bylo celé řízení až po KS Praha vedeno k tr. činu podvodu." Nebylo prokázáno, že by se podvodu dopustil a odvolací soud jeho jednání podřadil bez provedení k tomu adekvátních důkazů pod ustanovení §218 odst. 1, 2 tr. zákoníku; došlo tudíž ke změně právní kvalifikace, aniž by se k tomu mohl v průběhu tr. stíhání jakkoliv vyjádřit a navrhnout důkazy.
Nalézací soud se k ústavní stížnosti, ač vyzván, nevyjádřil, vyjádření ostatních soudů vyžadována nebyla.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Tvrzení o porušení základního práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny stěžovatel odůvodnil polemikou s právním posouzením v řízení obecnými soudy zjištěných skutečností a opakováním argumentů již uplatněných v řízení před těmito soudy, což ostatně sám připustil na str. 3 své stížnosti.
V této souvislosti nezbývá než připomenout, že pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že s námitkami stěžovatele se nalézací, odvolací i dovolací soud v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vypořádaly.
Podstatou zbývající části ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že byl odvolacím soudem uznán vinným z jiného trestného činu, než z jakého byl obviněn, čímž došlo ke změně právní kvalifikace trestného činu obsažené v obžalobě, o níž rozhodoval nalézací soud. Tím mělo být porušeno základní právo stěžovatele na obhajobu zakotvené v článku 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy (resp. článku 40 odst. 3 Listiny), které je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (resp. článku 36 a násl. Listiny), jehož relevantní ustanovení zní:
"1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě ... projednána nezávislým a nestranným soudem, ... který rozhodne ... o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně ... podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;
... ".
Ústavní soud připomíná, že mezi prvním a třetím odstavcem článku 6 Úmluvy existuje vztah obecného ke zvláštnímu. Třetí odstavec zdůrazňuje potřebu věnovat zvláštní pozornost podrobné notifikaci obvinění. Zakládá právo obviněného být informován nejenom o důvodech obvinění, to je o skutcích, jejichž spáchání je mu přičítáno a na nichž je obvinění založeno, ale také o právní charakteristice těchto skutků.
Článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy se nevztahuje jen na první akt obvinění, ale uplatňuje se v průběhu celého řízení. Obviněný musí být seznámen zejména se všemi změnami, k nimž může dojít v povaze (právní kvalifikaci) a v důvodu (ve skutku) obvinění. Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný musí být seznámen s její změnou bez ohledu na to, zda nová kvalifikace je přísnější, stejně přísná nebo mírnější, a musí mu být poskytnuta možnost přizpůsobit svou obhajobu této změně. Tento článek však neukládá žádné zvláštní formální požadavky, pokud jde o způsob, kterým je obviněný informován o povaze a důvodu jeho obvinění [srov. Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, I. vydání, 2002, str. 149 a násl; nálezy ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 182/04 (N 168/35 SbNU 273) a ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)].
V trestních věcech je tedy poskytnutí úplné a podrobné informace týkající se obvinění a právní charakteristiky, kterou soud může přijmout ve věci, zásadním předpokladem pro zajištění spravedlivosti řízení.
V případě stěžovatele bylo jeho jednání v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 3. 8. 2009 kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Rozsudkem ze dne 17. 6. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným právě tímto trestným činem. Odvolací soud dne 8. 2. 2012 rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 6. 2011 zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem lichvy podle §218 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (jak bylo již výše uvedeno).
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 182/04 (N 168/35 SbNU 273), dle něhož "Změna právní kvalifikace vždy přináší potenciální nutnost doplnit dokazování a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit.", stejně jako nález ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79), dle něhož "... mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak).".
Aplikací výše uvedených principů na případ stěžovatele a po celkovém posouzení spravedlivostí trestního řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem odvolacího soudu, který stěžovatele odsoudil za jiný než v obžalobě uvedený trestný čin, nebylo ve stěžovatelově případě oslabeno jemu ústavně zaručené právo obhajovat se sám ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec nalézacím soudem odsouzen. Jak plyne z rozsudku odvolacího soudu (srov. zejm. odůvodnění na str. 14), ten znovu rozhodl na základě skutkového stavu, který byl jen dílčím způsobem změněn, a to ve prospěch stěžovatele, v důsledku důkazů zopakovaných ve veřejném zasedání. Obdobně se s touto námitkou stěžovatele podrobně vyrovnal dovolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že v případě stěžovatele byla zachována totožnost skutku, k němuž bylo vedeno dokazování před soudem nalézacím a odvolacím; upřesnění popisu skutku odvolacím soudem nezměnilo podstatné skutkové okolnosti a nenarušilo jednotu skutku, pro který bylo trestní řízení vedeno a k němuž bylo vedeno dokazování; nejednalo se tudíž o překvapivé rozhodnutí, které by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení nesměřovalo a na skutkových okolnostech stojících mimo předmět nebo jen na okraji dokazování, neboť výchozí skutkové okolnosti soudů obou stupňů byly v zásadě totožné, byť s odlišnou - pro stěžovatele ovšem příznivější - právní kvalifikací. Dovolací soud dále poukázal na ustanovení §225 odst. 2 tr. řádu, které lze považovat za ústavně konformní a dle něhož povinnost upozornit na odlišnou právní kvalifikaci má soud jen v tom případě, kdy podle stávajících výsledků dokazování hodlá obviněného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, o což se v posuzované věci nejednalo.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu