ECLI:CZ:US:2013:4.US.4270.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4270/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové v právní věci stěžovatele P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III - Jeřáb, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1015/2012-938 ze dne 29. 8. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 105/2011-877 ze dne 7. 2. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 56 T 5/2011-839 ze dne 13. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 20. 11. 2012, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") sp. zn. 56 T 5/2011 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 56 T 5/2011-839 ze dne 13. 10. 2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 10 To 105/2011-877 ze dne 7. 2. 2012 byl stěžovatel za skutky uvedené pod body I. až X. rozsudku krajského soudu uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"),bod I., přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), bod II., přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem výroby a nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (bod III.), zvlášť závažným zločinem znásilnění dle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku (bod IV.), trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea první trestního zákona (bod V.), trestným činem šíření pornografie podle §205 odst. 2. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §205b odst. 1 trestního zákona (bod VI.), trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea druhá trestního zákona (bod VII.), trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem šíření pornografie podle §205 odst. 2. a) trestního zákona (bod VIII.), trestným činem přechovávání dětské pornografie podle §205a trestního zákona (bod IX.) a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (bod X.). Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi roků, společně s uložením ochranného ústavního sexuologického léčení a trestem propadnutí věci. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1015/2012-938 ze dne 29. 8. 2012 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytkl, že postupovaly v rozporu s trestním řádem, a to zejména ve vztahu k výslechu poškozené Jany P. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel konstatoval, že se ke všem skutkům s výjimkou znásilnění doznal, a pokud jde o posledně uvedený trestný čin, k jeho spáchání nedošlo, neboť sexuální styk probíhal dobrovolně, což dle stěžovatele vyplývalo i z výpovědí poškozené Novákové (jedná se o pseudonym) a poškozené Dvořákové (jedná se o pseudonym). Stěžovatel měl dále za to, že byla porušena zásada přiměřenosti uloženého trestu. Dle jeho názoru mělo být více přihlédnuto k dosavadnímu řádnému způsobu života a také k tomu, že trpí osobnostní a sexuální anomálií, což se projevilo podstatným snížením ovládacích schopností u trestných činů znásilnění a pohlavního zneužití. Stěžovatel se ke čtyřem skutkům doznal, všem poškozeným se omluvil a projevil účinnou lítost; toto vše byly polehčující okolnosti, k nimž měly obecné soudy při ukládání trestu přihlédnout. Co se týče trestného činu znásilnění, tento nebyl stěžovateli prokázán, a mělo proto být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Pokud jde o výrok o trestu, stěžovatel nebyl, jak plyne ze znaleckého posudku, pro nepříčetnost trestně odpovědný.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní stížnost stěžovatele byla v podstatě doslovným přepisem jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu č. j. 10 To 105/2011-877 ze dne 7. 2. 2012. Zcela totožnými námitkami se tedy již v dovolacím řízení zabýval Nejvyšší soud, který se s nimi v odůvodnění svého usnesení č. j. 3 Tdo 1015/2012-938 ze dne 29. 8. 2012 podrobně vypořádal, a to i z hlediska respektování kautel spravedlivého procesu. Jelikož stěžovatel do své ústavní stížnosti toliko mechanicky převzal text svého dovolání, aniž by na argumentaci Nejvyššího soudu jakkoli reagoval, považuje Ústavní soud za nadbytečné znovu opakovat již jednou vyřčené a na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil, pro stručnost odkazuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu