ECLI:CZ:US:2013:4.US.4292.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4292/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Miroslava Hříbala, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem, AK se sídlem Národní 23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012 č. j. 13 Co 352/2008-190 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 25 Cdo 176/2010-172, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 1 538 500 Kč s příslušenstvím.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 79/2003 vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti svému bývalému právnímu zástupci, JUDr. Tomáši Pitrovi, domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit porušením svých povinností tím, že ve sporu stěžovatele s Komerční bankou, a. s., (v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 98/98) nepodal včas proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, až Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném kasačním rozsudku korigoval skutkové a právní závěry odvolacího soudu učiněné o předběžné otázce - zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by stěžovatel (klient) ve sporu u soudu uspěl. Nejvyšší soud připustil, že žalovaný advokát v soudním řízení pochybil a stěžovateli vznikla újma, nicméně mezi pochybením advokáta a újmou stěžovatele neshledal příčinnou souvislost. Z důvodů v rozsudku vyložených Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby k pochybení právního zástupce nedošlo, stěžovatel by nebyl ve sporu proti bance úspěšný. Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 79/2003-119, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2008 č. j. 21 C 79/2003-129, jímž byla žaloba s návrhem na zaplacení žalované částky s příslušenstvím zamítnuta.
Bližší obsah soudních rozhodnutí, stejně jako průběh řízení před obecnými soudy vedeného netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť obé je stěžovateli i obecným soudům známo.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval předmět sporu a průběh původního řízení vedeného proti Komerční bance, jakož i řízení o náhradě škody způsobené porušení povinnosti advokáta. Tvrdil, že v obou řízeních soudům uniklo, že ve sporu s Komerční bankou stěžovatel prokazoval svůj úmysl zaplatit kupní cenu za konkrétní nemovitosti, a nikoliv platit za jiného, jak uzavřel Nejvyšší soud. Stěžovatel označil právní závěry obecných soudů za formalistické, libovolně spekulující o jeho úmyslu.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodnil důsledky plynoucími z napadených rozhodnutí, nedostatkem úspor a jiného majetku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu posouzení i kasační rozsudek Nejvyššího soudu vydaný na základě dovolání stěžovatele přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. Z uplatněné argumentace bylo zřejmé, že k tvrzenému porušení základního práva došlo v důsledku tohoto rozhodnutí, neboť Městský soud v Praze byl skutkovými i právními závěry Nejvyššího soudu vázán (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Pod zorným úhlem shora uvedených limitů ústavně právního přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nemohl Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly.
Při posouzení odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie ve smyslu §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, Nejvyšší soud vyložil zákonnou konstrukci požadavku kauzálního nexu, který zavazuje soud, rozhodující o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, aby vyřešil jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval. Nejvyšší soud se v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zabýval dosavadními skutkovými zjištěními stran motivu a účelu platby stěžovatele Komerční bance, svůj závěr v tomto směru jednoznačně formuloval a soud druhého stupně jím zavázal (srov. str. 5 rozsudku).
Městský soud v Praze, vázán právními závěry soudu Nejvyššího, ve svém konečném rozhodnutí vyložil, jakým způsobem byl přijat závěr o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu, tj. o nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho pochybením při výkonu advokacie a způsobenou újmou, ale i to, jak se soud vypořádal s uplatněnou argumentací stěžovatele.
Po posouzení celé věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nevybočily z ústavněprávních požadavků na aplikaci norem podústavního práva způsobem, který by vyžadoval jeho zásah. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením provedených důkazů nesouhlasil, resp. jim přikládal jiný význam, nezakládá sama o sobě opodstatněnost tvrzení o důvodnosti jeho ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. Listiny). Zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení v konkrétním sporu a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinými slovy vyjádřeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 140/02 ze dne 24. 6. 2002 (N 79/26 SbNU 309). Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud nezjistil, že by se stěžovateli nedostalo stejné, rovnocenné, možnosti k uplatnění jeho práv jako straně žalované.
Neopodstatněným bylo i tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ze spisu obecného soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil před soudem svá tvrzení, navrhl důkazy k jejich podpoře, reagoval na návrhy protistrany a osobně se účastnil jednání nalézacího a odvolacího soudu (č.l. 34, 107, 117, 143, 186). K délce řízení stěžovatel nikterak neargumentoval, Ústavní soud se proto omezil pouze na obecné konstatování, že v již skončené věci lze průtahy v řízení účinně napadnout pouze tehdy, jestliže by ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97 ze dne 16. 10. 1997, U 16/9 SbNU 445).
Maje napadená rozhodnutí souladná s kautely spravedlivého procesu, Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, postrádající ostatně jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše. Ústavní soud též neshledal jakýkoliv náznak odepření soudní ochrany základních práv a svobod stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť obecné soudy v řádně vedeném procesu jeho žalobu projednaly a rozhodly o ní. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze považovat za porušení základních práv.
Podle ustanovení §79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu