ECLI:CZ:US:2013:4.US.4338.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4338/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M.V.M., s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlky, Blatného 2316, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II, 1718/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012 č. j. 19 Co 303/2012-146, rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 3. 2011 č. j. 28 C 136/2009-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2012 č. j. 19 Co 85/2012-117, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 12. 11. 2012 se M.V.M., s. r. o., se sídlem v Praze 5 (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vyklizení garážového stání.
Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud usnesením odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 1. 6. 2012 č. j. 19 Co 85/2012-117 a rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") ze dne 7. 3. 2011 č. j. 28 C 136/2009-24, a uvedla, že "reálně hrozí zpeněžení majetku, ve vztahu k němuž se ... domáhá ústavněprávní ochrany."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 7. 3. 2011 nalézací soud rozsudkem pro zmeškání uložil žalované vyklidit ve stanovené lhůtě specifikovanou bytovou jednotku - garáž v k. ú. Stodůlky a obci Praha (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 2. 8. 2011 nalézací soud usnesením k návrhu žalované rozsudek pro zmeškání zrušil.
Dne 1. 6. 2012 odvolací soud k odvolání žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta a insolvenčního správce (dále jen "žalobce"), usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 8. 2011 změnil tak, že návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 7. 3. 2011 zamítl.
Dne 23. 8. 2012 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku pro zmeškání ze dne 7. 3. 2011 a usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2012, jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
Dne 26. 9. 2012 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 3. 2011 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že "soudy obecné se - v tomto konkrétním případě - nerespektováním hodnot vyvěrajících z recentní soudní judikatury... dopustily ústavně nepřípustného přepjatého formalismu, jehož důsledkem je pak snaha o sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu ustanovení §1 o. s. ř. a §3 o. s. ř., a článku 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."
Obecné soudy nerespektováním hodnot vyvěrajících z ustanovení §153b odst. 3 o. s. ř. měly porušit právo stěžovatelky na ochranu majetku dle čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivé řízení dle čl. 1 a 10 Ústavy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelka nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že rozsudek nalézacího soudu neměl konstitutivní účinky, a označila jej za zcela neodůvodněný a nepřezkoumatelný; vyslovila též pochybnosti o nediskriminačním přístupu obecných soudů vůči ní s ohledem na svůj původ.
Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila poukazem na obsah ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3571/10 a na reálnou hrozbu zpeněžení předmětné nebytové jednotky.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy a v námitkách týkajících se spravedlivosti řízení.
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením souzené věci obecnými soudy Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů (v projednávaném případě ohledně existence zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání) - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodoval soud nalézací i soud odvolací, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily; stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož odvolací soud odlišně od nalézacího soudu dospěl k závěru, že omluvitelným důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání nebyl nedostatek v doručení předvolání k jednání, tedy chybějící předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěl odvolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí tímto soudem učiněných může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu