ECLI:CZ:US:2013:4.US.4350.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4350/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Karla Dvořáka, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, AK se sídlem Jáchymova 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008 č. j. 22 C 394/2006-55, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008 č. j. 28 Co 303/2008-111, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2009 č. j. 22 C 394/2006-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. 28 Co 491/2009-194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 č. j. 26 Cdo 437/2011-240 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatel z důvodů v ní podrobně přednesených brojil proti v záhlaví označeným soudním rozhodnutím. Podle stěžovatele jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod, konkrétně pak práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Listiny, jakož i svobody podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny.
Za klíčovou otázku v řízení před obecnými soudy považoval stěžovatel určení (ne)platnosti jím uzavřené nájemní smlouvy. Při řešení této otázky se však soudy podle jeho názoru dopustily celé řady hmotněprávních i procesněprávních pochybení majících dopad i do sféry ústavně garantovaných práv.
Ve vztahu k rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího stěžovatel uvedl, že oba postupovaly protiústavně v rámci dokazování a zjišťování skutkového stavu a že jejich právní názor, podle něhož byla stěžovatelem uzavřená nájemní smlouva neplatná, je projevem přepjatého formalismu. Důsledky tohoto formalistického závěru podle stěžovatele, jenž po dlouhou dobu vycházel z toho, že jím uzavřená nájemní smlouva je platná, rovněž porušily jeho právo vlastnit majetek a svobodu podnikat.
Vůči usnesení Nejvyššího soudu, namítal stěžovatel, že toto rozhodnutí bylo opřeno o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž toto ustanovení bylo Ústavním soudem [jmenovitě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.)] zrušeno. Ačkoliv stěžovatel uznal, že podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) toto ustanovení mohlo být i nadále aplikováno, nebyly podle jeho názoru Nejvyšší soudem dodrženy podmínky jeho aplikace, citovaným nálezem vymezené. Nejvyšší soud totiž dle stěžovatele opřel své závěry o protiústavní judikaturu a rovněž nezohlednil, že v průběhu předchozího řízení nebyl proveden jediný důkaz vedoucí k závěru, že nájemné bylo sjednáno jím popsaným způsobem.
II.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech stupňů, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.
Stěžovatel svou ústavní stížností explicitně brojil i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008 č. j. 22 C 394/2006-55. Toto rozhodnutí však již bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008 č. j. 28 Co 303/2008-111, pročež jako právně neexistující nevyvolává žádné právní účinky (a není tedy ani způsobilé přivodit zásah do základních práv stěžovatele). Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se týče návrhu na zrušení shora citovaného kasačního rozhodnutí Městského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU, 321)] k závěru o jeho nepřípustnosti. Výjimečné předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí postulované nálezy Pl. ÚS 29/11 či II. ÚS 2371/11 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebyly v projednávané věci naplněny, nehledě na fakt, že zrušení tohoto kasačního rozhodnutí by neplnilo - s ohledem na skutečnost, že jsou stěžovatelem napadena i veškerá rozhodnutí následná, jimiž bylo rozhodnuto o jím podaných opravných prostředcích - žádnou právní funkci.
Poté se Ústavní soud zaměřil na opodstatněnost námitek proti zbývajícím rozhodnutím obecných soudů a dospěl k závěru, že i v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/12 SbNÚ, 17), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl meritorně přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu, přičemž nelze ani přitakat námitce stěžovatele, podle níž by si Nejvyšší soud (jenž navíc rozhodoval ještě před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ve Sbírce zákonů) počínal svévolně či způsobem jinak odporujícím nárokům kladeným na něj nálezem sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
Stran meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva v otázce platnosti nájemní smlouvy. Proti právním závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, však Ústavní soud nemůže mít ústavněprávních námitek, mimo jiné i proto, že se jedná o závěry řádně a ústavně konformně odůvodněné a souladné s ustálenou judikaturou. S ohledem na uvedené skutečnosti může Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu