ECLI:CZ:US:2013:4.US.4353.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4353/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti 1/ M. N., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem na adrese Šumperk, Husitská 11 a 2/ nezl. Jiřího P. (jedná se o pseudonym), proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Okresního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 0 P 919/2010 a o návrhu na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. listopadu 2012 a doplněnou podáními ze dne 21. listopadu 2012 a 20. prosince 2012, se stěžovatelé podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali vydání nálezu, ve kterém Ústavní soud zakáže České republice - Okresnímu soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), aby nadále pokračoval v porušování práv a svobod a aby věc vedenou pod sp. zn. 0 P 919/2010 přednostně projednal. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž navrhovali, aby Ústavní soud podle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu vydal předběžné opatření za účelem nepokračování okresního soudu v průtazích.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 P 919/2010 Ústavní soud zjistil, že ve věci péče o stěžovatele č. 2 podal stěžovatel č. 1 dne 2. září 2011 návrh na úpravu výchovy a výživy, v němž navrhoval, aby stěžovatel č. 2 byl svěřen do jeho péče. K tomu stěžovatel č. 1 podal opakovaně návrhy na vydání předběžného opatření, konkrétně dne 17. října 2011, 13. srpna 2012 a 10. září 2012. K tomu matka stěžovatele č. 2 podala návrh na vydání předběžného opatření dne 10. května 2012. Okresní soud nechal ve věci vypracovat další znalecké posudky, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel č. 1 má za to, že stěžovatel č. 2 je neustále ve stresovém prostředí u matky a je na místě, aby se okresní soud vyvaroval průtahů a aby již bylo postaveno najisto, v čí péči stěžovatel č. 2 bude. Stěžovatel č. 1 se obává, že pokud okresní soud rozhodne na základě dalšího znaleckého posudku, může uběhnout doba půl roku až jednoho roku a na duševním stavu stěžovatelů zanechá uplynulá doba nevratná psychická traumata. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 2679/10.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, umožňující jeho meritorní projednání, přičemž shledal, že tomu tak není.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit ani překročit. Stěžovatelé v projednávané věci podali ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, ke kterému mělo dojít tím, že okresní soud nechal vypracovat další znalecké posudky a dosud ve věci nerozhodl.
Meritum ústavní stížnosti tedy představují výtky stěžovatelů k postupu okresního soudu při rozhodování o změně výkonu rodičovské zodpovědnosti stěžovatele č. 2. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé v podstatě nenapadají průtahy řízení, které by spočívaly v nečinnosti soudu jako takové, nýbrž po Ústavním soudu požadují, aby nařídil obecnému soudu, aby urychleně rozhodl, v čí péči stěžovatel č. 2 bude na základě vypracovaného znaleckého posudku dr. Š. a dr. A. a nezadával vypracování nového znaleckého posudku. K tomu ovšem Ústavní soud není příslušný.
Pojem tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. prosince 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243).
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Ústavní soud však nemůže obecným soudům nařizovat, jaké důkazní prostředky mají či nemají provádět, ani kdy mají rozhodovat.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu proto nelze dovodit jeho oprávnění k tomu, aby okresnímu soudu přikázal, aby o věci vedené pod sp. zn. 0 P 919/2010 rozhodl tak, jak se stěžovatelé domáhají.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení - aniž zkoumal, zda v předmětné věci k průtahům v řízení skutečně dochází - slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty").
Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky projednání ústavní stížnosti. Proto mu nezbylo, aniž považoval za nutné stěžovatele č. 2 vyzývat k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení řádné plné moci, což by vzhledem k odůvodnění výše uvedenému bylo zcela formalistické, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. ledna 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka