ECLI:CZ:US:2013:4.US.4361.12.2
sp. zn. IV. ÚS 4361/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Vysoké školy cestovního ruchu a teritoriálních studií v Praze, spol. s r. o., se sídlem Ortenovo nám. 34, 170 00 Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, AK se sídlem Hokejová 928/4, 101 000 Praha 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012 č. j. 22 Co 166/2012-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci pro porušení práv jí zaručených článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článkem 26 a článkem 33 odst. 3 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti, jejího doplnění a k ní připojených příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 23. 9. 2011 č. j. 52 C 236/2009-33 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci jakožto bývalému studentu stěžovatelky v rozsudku specifikovanou částku představující žalobcem zaplacené školné za letní semestr studia u stěžovatelky. Soud vysvětlil, že po odebrání akreditace stěžovatelce byla dostatečně důvodná obava žalobce, že stěžovatelka nezajistí jeho studium tak, jak se ve smlouvě o studiu zavázala, a proto oprávněně ukončil studium předčasně, přičemž výkon práva žalované nevrátit školné plynoucí z uzavřené smlouvy o studiu by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť k odstoupení od studia došlo výlučně z důvodů na straně stěžovatelky. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2012 č. j. 22 Co 166/2012-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil jeho závěru o výkonu stěžovatelčina práva v rozporu s dobrými mravy a doplnil, že zaplacené školné bylo plněním z právního důvodu, který odpadl, a tudíž zakládajícím bezdůvodné obohacení stěžovatelky, neboť v důsledku odejmutí akreditace nesplnila svůj závazek ze smlouvy o studiu; na tom ničeho nemění skutečnost, že rozhodnutí o odebrání akreditace vydané před začátkem letního semestru nabylo právní moci až na jeho konci, neboť na žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat setrvání ve studiu u stěžovatelky.
Stěžovatelka se dovolává zásady pacta sunt servanda ve vztahu k ujednání smlouvy o studiu, dle kterého se zaplacené školné nevrací, což má své opodstatnění vycházející ze specifik soukromé vysoké školy. Před započetím školního roku je třeba vypočíst výši školného, přičemž jeho pozdějším vrácením by byla narušena příjmová strana rozpočtu školy, která by tak nebyla schopna plnit své další závazky vyplývající z pracovních smluv s učiteli, z nájemních, leasingových a dalších smluv, přičemž takový výpadek by bylo možno dorovnat pouze zvýšením školného studentům pokračujícím ve studiu, což by nebylo spravedlivé a založilo by odpovědnost stěžovatelky za škodu. Stěžovatelka soudům vytýká nezohlednění toho, že umožnila studentům dokončit letní semestr v nezměněné kvalitě a rozsahu, takže nedošlo k nemožnosti plnění dle ustanovení §575 občanského zákoníku ani k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky, neboť školné bylo spotřebováno na dokončení studia zbývajících studentů. Dodává, že o správní žalobě proti rozhodnutí o odebrání akreditace dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatelka je názoru, že ustanovení §3 občanského zákoníku nemůže založit neexistující právo, jmenovitě právo studenta na vrácení školného. Stěžovatelka také shledává porušení zásady právní jistoty, protože v jiné obsahově totožné věci tentýž nalézací soud řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí o správní žalobě stěžovatelky a v další věci tentýž odvolací soud na rozdíl od projednávané věci neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §3 občanského zákoníku. Analogii se svou situací nalézá ve skutečnosti, že veřejné vysoké školy nevracejí do státního rozpočtu příspěvky na studenty, kteří zanechali studia ihned po zahájení školního roku. Stěžovatelka uzavírá, že se snaží umožnit vzdělání co nejširšímu počtu zájemců, přičemž povinnost vracení školného by ji zavedla do dluhové spirály, vedla by k prohlubování rozdílů v realizačních podmínkách veřejného a soukromého školství a konečně k likvidaci soukromého školství.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v rozhodování obecných soudů nenalezl. Obecné soudy se zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi věci a svůj závěr o povinnosti stěžovatelky vrátit žalobci zaplacené školné řádně odůvodnily, pročež Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal. Potřeba soukromé vysoké školy mít v předstihu zajištěno své fungování i po ekonomické stránce je pochopitelná a smluvní ujednání zabraňující svévolnému předčasnému ukončení studia u stěžovatelky sleduje rozumný cíl. Stěžovatelka však zapomíná, že na její straně nastala mimořádná situace neumožňující řádné dovršení studia, tj. dosažení výsledku, pro který žalobce uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o studiu, přičemž možnost dokončení probíhajícího letního semestru byla přinejmenším nejistá; vzhledem k tomu, že při uzavírání smlouvy o studiu o takové situaci uvažováno nebylo a že jejím vznikem byl popřen žalobcem očekávaný výsledek, nepříčí se uložení povinnosti k vrácení školného zásadě pacta sunt servanda. Je nepřípustné, aby bylo na studenty přenášeno podnikatelské riziko poskytovatele vzdělání a důsledky nesplnění zákonem vyžadovaných podmínek. Lze shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost zaměřující se především na ekonomickou stránku fungování soukromého vysokého školství představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení její věci nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu