ECLI:CZ:US:2013:4.US.4384.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4384/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ivany Tichákové a 2. Karla Ticháka, obou zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, AK se sídlem Politických vězňů 21, 110 00 Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2007 č. j. 8 C 93/2003-184 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009 č. j. 22 Co 202/2009 + 22 Co 277/2008-241 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012 č. j. 25 Cdo 3496/2010-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich civilní věci z důvodu porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 8 C 93/2003 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2009 č. j. 22 Co 202/2009 + 22 Co 277/2008-241 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2007 č. j. 8 C 93/2003-184 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 24. 2. 2009 č. j. 8 C 93/2003-221, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali náhrady škody za trvalé poškození zdraví stěžovatelky v souvislosti s operací provedenou žalovanou Nemocnicí na Bulovce. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého při operaci stěžovatelky nedošlo k lékařskému zákroku či léčebnému postupu non lege artis. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2012 č. j. 25 Cdo 3496/2010-272 odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost. Vyložil, že přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit námitky týkající se skutkových zjištění ani výtky ohledně vad řízení.
Stěžovatelé namítají podjatost soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8 JUDr. Adriany Pilařové a znalce MUDr. Vladimíra Folaufa, neboť ztráta zdravotnické dokumentace vedená žalovanou o stěžovatelce byla zjištěna poté, kdy ji měl k dispozici znalec a převzala soudkyně, což zavdává pochybnosti o jejich nepodjatosti, neboť kdokoli z nich mohl zavinit ztrátu zdravotní dokumentace, což mohlo ovlivnit jejich postup ve věci. Z toho dovozují, že znalecký ústav, který půl roku poté vypracoval revizní znalecký posudek, nemohl mít k dispozici zdravotní dokumentaci stěžovatelky, ačkoli v revizním znaleckém posudku uvádí opak. Stěžovatelé obvodnímu soudu vytýkají, že následně nepřipustil navržený důkaz zdravotní dokumentací k podpoře jejich tvrzení o neplatnosti souhlasu s operacemi stěžovatelky a že se s právní otázkou neplatnosti souhlasu nevypořádal. Dodávají, že absence důkazů musí jít k tíži toho, kdo ztrátu způsobil, tedy státu a žalované, která nebyla oprávněna soudu zdravotnickou dokumentaci předat; ta do ní může toliko nahlížet. Stěžovatelé považují rozsudky soudu prvního a druhého stupně za nepřezkoumatelné, neboť se nezabývaly námitkou absence podmínek pro operační revizi, nesprávností jejího technického provedení, neplatnosti souhlasu stěžovatelky s ní a výše uvedenou námitkou stran revizního znaleckého posudku v situaci ztracené zdravotní dokumentace. V otázce posouzení dovolání jako nepřípustného stěžovatelé oponují Nejvyššímu soudu tvrdíce, že pojem "právní posouzení" dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se vztahuje nejen na právo hmotné, ale i na právo procesní; jejich dovolání je plné výhrad vůči aplikaci práva, procesních předpisů a principů. Konečně stěžovatelka namítá, že bylo popřeno její právo znát veškeré informace shromažďované o jejím zdravotním stavu zaručené článkem 10 odst. Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a obsah zdravotnické dokumentace procesně využít.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili včas k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)]. Samotná ztráta zdravotnické dokumentace ve stěžovatelčině věci nezakládá bez dalšího pochybnosti o nepodjatosti soudkyně či soudního znalce. Žádné další okolnosti, v jejichž světle by ztráta zdravotnické dokumentace byla přičitatelná soudkyni nebo soudnímu znalci a podporovala by domněnku o záměru zašantročit ji s cílem poškodit stěžovatele a ztížit jejich procesní postavení, čímž by byla založena oprávněná pochybnost o nepodjatosti, však stěžovatelé neuvádějí. Nad uvedené pak nutno připomenout, že tvrzení vytýkající rozhodování věci vyloučeným soudcem je samostatným důvodem žaloby pro zmatečnost [srov. ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Pokud jde o námitku neprovedení důkazu zdravotnickou dokumentací, která již v době, kdy stěžovatelé tento důkazní návrh vznesli, nebyla k dispozici, je třeba připomenout, že stěžovatelé v této souvislosti pouze obecně tvrdili neplatnost souhlasu s operačním zákrokem, aniž by blíže uvedli, v čem neplatnost shledávají, nebo rozporovali znění souhlasu stěžovatelky citované ve znaleckém posudku MUDr. Folaufa. Otázka unesení důkazního břemene tedy vůbec řešena nebyla, neboť neunesli ani jemu předcházející břemeno tvrzení, protože neuváděli důvody neplatnosti souhlasu, byť neověřitelné z důvodu ztráty zdravotnické dokumentace; proto nelze soudům vytýkat, že se otázkou platnosti souhlasu stěžovatelky nezabývaly; stěžovatelé neposkytli soudům žádnou konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá zavdat podnět k posouzení této otázky. V této procesní situaci pak ani tvrzené porušení práva na informace o zdravotním stavu stěžovatelky nemělo žádný průmět do výsledku řízení před obecnými soudy.
Stěžovatelům je nutno přisvědčit v názoru, že pojem "právní posouzení" podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního [srov. řadu nálezů, např. nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553), nález sp. zn. IV. ÚS 670/09 ze dne 6. 10. 2011, nález sp. zn. I. ÚS 1920/10 ze dne 15. 6. 2011 (N 112/61 SbNU 653)]. Ve svém dovolání však stěžovatelé žádnou hmotněprávní ani procesněprávní otázku, která by svým významem přesahovala hranice jejich věci, nevznesli, neboť pouze vznášeli výhrady proti konkrétnímu procesnímu postupu soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nezdařilo doložit porušení jim zaručených ústavních práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu