ECLI:CZ:US:2013:4.US.4396.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4396/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jaroslavy Čihákové, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012 čj. 20 Co 350/2012-54, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2012 čj. 24 C 75/2005-39 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2005 č. j. 24 C 75/2005-21, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem podaným elektronicky dne 19. 11. 2012 a doplněným téhož dne se Jaroslava Čiháková (dále též "stěžovatelka", případně "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost, a odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") ze dne 16. 9. 2005 vydaného v řízení zaplacení částky 4 848 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 9. 2005 nalézací soud ve věci sp. zn. 24 C 75/2005 uložil žalované povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě Dopravnímu podniku hl. m. Prahy (dále jen "žalobce") částku 4 848 Kč a náklady řízení v částce 6 937 Kč na účet právního zástupce žalobce (výrok I.), a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.). Jednalo se o pohledávku žalobce vzniklou v důsledku toho, že žalovaná se při revizi jízdenek v pěti případech v roce 2003 neprokázala platnou jízdenkou. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila a k žalobě se nevyjádřila; soud proto jednal v její nepřítomnosti, vycházel z obsahu spisů a provedených důkazů.
Dne 21. 12. 2011 podala žalovaná u nalézacího soudu žalobu pro zmatečnost, a to ve vztahu k řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 24 C 75/2005.
Dne 7. 6. 2012 nalézací soud zamítl návrh žalované na přiznání osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a na odklad vykonatelnosti rozsudku ze dne 16. 9. 2005 (výrok II.). Nalézací soud konstatoval, že z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka se o rozsudku ze dne 16. 9. 2005 dověděla dne 13. 7. 2010, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce ze dne 12. 3. 2010, jak nalézací soud zjistil z exekučního spisu vedeného u něj pod sp. zn. 45 EXE 358/2010. Žaloba pro zmatečnost tak byla podána opožděně, a proto byl zamítnut i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005.
Dne 6. 9. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované usnesení nalézacího soudu ze dne 7. 6. 2012 potvrdil.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že rozsudkem nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 byl porušen čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podle stěžovatelky nalézací soud pochybil, když jí nepřiznal osvobození od soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost a neodložil vykonatelnost rozsudku ze dne 16. 9. 2005; stejně tak pochybil i odvolací soud, když usnesení nalézacího soudu potvrdil. Tím jí bylo znemožněno jednat před soudem a domáhat se spravedlnosti. Vyjádřila přesvědčení, že žalobu pro zmatečnost podala včas v zákonem stanovené lhůtě a polemizovala se závěry obecných soudů ohledně určení data, kdy se o rozsudku ze dne 16. 9. 2005 dověděla; poukázala na nálezy sp. zn. I. ÚS 264/06 a sp. zn. III. ÚS 1400/09.
Stěžovatelka dále ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 uvedla, v čem spatřuje porušení základních práv; poukázala na nálezy sp. zn. I. ÚS 3269/07 a sp. zn. II. ÚS 1371/08 a další, vztahující se k otázce ustanovení opatrovníka ze zaměstnanců soudu účastníku řízení neznámého pobytu.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jak návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
V části směřující proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 je ústavní stížnost evidentně návrhem podaným po lhůtě pro jeho podání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pokud jde o posouzení včasnosti podání žaloby pro zmatečnost, Ústavní soud připouští existenci tíživých osobních poměrů stěžovatelky, jež ji vedly k opuštění bydliště na adrese v registru obyvatel uvedené jako místo trvalého pobytu. Nicméně byla to stěžovatelka sama, která z hlediska jejích ústavně chráněných práv nepostupovala stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat skutečnostmi, které neuplatnila, ačkoliv mohla, v řízení před obecnými soudy. Jinými slovy řečeno, stěžovatelka svá práva nestřežila dostatečně a není na Ústavním soudu, aby za ni napravil to, co ona sama zanedbala. Stěžovatelka totiž nepochybně věděla o exekučním řízení zahájeném k vymožení pohledávek oprávněného podle rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 9. 2005 a mohla a měla na tuto situaci adekvátně reagovat včasným podáním žaloby pro zmatečnost. Důsledky její nečinnosti nalézací i odvolací soud v odůvodnění napadených usnesení přiléhavě ve vztahu k jejich výrokům vyložily; Ústavní soud nemaje proti jejich argumentačním závěrům žádných výhrad, může na ně pro stručnost odkázat. V této části byla proto ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu