ECLI:CZ:US:2013:4.US.4419.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4419/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Lichtenberga, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, AK se sídlem Na Sadech 2017/13, 370 01 České Budějovice, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2011 č. j. 19 C 205/2010-21 a Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011 č. j. 72 Co 165/2011-42 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3916/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho práv zaručených článkem 4 odst. 4, článkem 11 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 90 a článkem 95 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2011 č. j. 72 Co 165/2011-42 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2011 č. j. 19 C 205/2010-21, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody za nesprávný úřední postup notářky, která při projednání dědictví po zemřelém otci stěžovatele nejednala se stěžovatelem jako s účastníkem řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, jenž uplatněný nárok kvalifikoval jako nárok vyplývající z nezákonného rozhodnutí schvalujícího dědickou dohodu, v němž se odrazil nesprávný postup notářky a které, aby existoval odpovědnostní titul, musí být nejprve pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2012 č. j. 28 Cdo 3916/2011-55 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadený právní závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatel s tímto právním názorem nesouhlasí a vyjadřuje přesvědčení, že odporuje i nálezu sp. zn. II. ÚS 421/99. Dodává, že obvodní soud se o existenci stěžovatele jakožto dědice dozvěděl již v roce 2007, avšak jej kontaktoval až v roce 2009, kdy již byl jeho nárok promlčen, a proto nelze stěžovateli klást k tíži, že nevyužil žalobu na ochranu oprávněného dědice ani že nepodal ústavní stížnost proti rozhodnutí v dědickém řízení. Vysvětluje, že o úmrtí otce neměl vědomost, protože mu otcova manželka bránila v kontaktu s ním.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Takových pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se stěžovatelovou věcí pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně reagovaly na jeho výhrady. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na rozhodnutí dovolacího soudu, odkazuje. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu