ECLI:CZ:US:2013:4.US.4431.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4431/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Mgr. Renaty Hanušové, zastoupené Mgr. Martinou Končickou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, o ústavní stížnosti proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 54/2011-11 ze dne 2. 12.2011, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 74/2012-34 ze dne 29.2.2012, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 54/2011-87 ze dne 30.5.2012, a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 340/2012-97 ze dne 2.8.2012, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 21. 11. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež bylo posouzeno jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z příloh k ní přiložených plyne, že se stěžovatelka domáhala v řízení před obecnými soudy určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí vedlejším účastníkem.
V odlišném řízení před obecnými soudy (z něhož vzešla právě projednávanou ústavní stížností napadená rozhodnutí) se pak stěžovatelka v této souvislosti domáhala zaplacení částky ve výši 14.139,- EUR s příslušenstvím jako náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobu v řízení o zaplacení náhrady mzdy následně vzala stěžovatelka zpět, a to s ohledem na výsledek sporu o určení neplatnosti výpovědi. Na základě toho pak Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením z 2. 12. 2011 č. j. 42 C 54/2011-11 rozhodl o pokračování v řízení sp. zn. 42 C 54/2011 (výrok I.), výrokem II. řízení zastavil a výrokem III. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 5.407,- Kč.
K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka proti výroku III. Městský soud v Praze rozhodl svým usnesením z 29. 2. 2012 č. j. 62 Co 74/2012-34 tak, že usnesení obvodního soudu č. j. 42 C 54/2011-11 ve výroku III. zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud totiž zcela neakceptoval, že prvostupňový soud zavázal stěžovatelku k úhradě toliko deseti procent náhrady nákladů řízení (srovnej ona částka 5.407,- Kč). V navazujícím řízení tedy Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením z 30. 5. 2012 č. j. 42 C 54/2011-87 uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení za řízení před soudem nalézacím i odvolacím ve výši 55.032,- Kč.
O odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu na čísle listu 87 bylo usnesením Městského soudu v Praze z 2. 8. 2012 č. j. 62 Co 340/2012-97 rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka s ohledem na právě uvedené pak žádá zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) a v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu žádá odklad jejich vykonatelnosti, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody) zakotvená zejména v čl. 36 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Domnívá se totiž, že jí mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo jen "o. s. ř."), a měl jí být ustanoven zástupce podle §30 o. s. ř. Rovněž podle jejího názoru není spravedlivé, že byla zatížena povinností uhradit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení, a to zejména při zohlednění možnosti moderace v souladu s §150 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je nutno posoudit částečně jako návrh nepřípustný, částečně jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný.
Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností výrok III. v záhlaví citovaného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 12. 2011 č. j. 42 C 54/2011-11, pak v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, protože citované usnesení se ve svém výroku III. nestalo pravomocným (srovnej čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem z opaku).
Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností usnesení Městského soudu v Praze z 29. 2. 2012 č. j. 62 Co 74/2012-34, pak v tomto rozsahu je její návrh nepřípustný, neboť pravomoc Ústavního soudu je vybudována zpravidla na přezkumu rozhodnutí, jimiž je věc pravomocně skončena, a to v souladu s principem subsidiarity.
Ve zbytku návrhu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě projednávané věci přitom nic takového neshledal.
K argumentaci stěžovatelky lze toliko doplnit, že ani podle názoru Ústavního soudu u stěžovatelky nejsou splněny podmínky ve vztahu k těm institutům občanského soudního řízení umožňujícím obecnému soudu reagovat na znevýhodněnou sociální situací účastníka řízení (srovnej k tomu i význam novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 218/2011 Sb.), a to právě vzhledem k investičním úsporám stěžovatelky, na něž bylo obecnými soudy v řízení opakovaně odkazováno. Nadto stěžovatelka ani v ústavní stížnosti - ač je zastoupena advokátem - netvrdí, co by v řízení před obecnými soudy namítala, byl-li by jí zástupce podle §30 o. s. ř. ustanoven, když i obsahem ústavní stížností je v podstatě argumentace, kterou již stěžovatelka před obecnými soudy uplatnila.
Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout. Návrh spojený s ústavní stížností přitom sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu