ECLI:CZ:US:2013:4.US.4456.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4456/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Kabelkové, zastoupené Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1574/2012-77 ze dne 13. září 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 95/2011-52 ze dne 23. listopadu 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 9 C 124/2010-37 ze dne 12. ledna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do práva na nerušený soukromý a rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 9 C 124/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě rozsudkem č. j. 9 C 124/2010-37 ze dne 12. ledna 2011 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se proti žalovanému Jaroslavu Kabelkovi (dále jen "žalovaný") domáhala určení, že povinnost žalovaného vyklidit blíže specifikovaný byt stěžovatelky (dále jen "byt"), uložená mu rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 18 C 92/2007-30 ze dne 16. ledna 2008, není vázána na zajištění náhradního bytu a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 19 Co 95/2011-52 ze dne 23. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1574/2012-77 ze dne 13. září 2012 odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka má za to, že shora citovanými rozhodnutími v důsledku nesprávné aplikace a interpretace podústavního práva bylo vybočeno z mezí ústavnosti a zejména došlo k rozporu s právem na nerušený soukromý život.
Stran v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že jím bylo porušeno navíc i její právo na spravedlivý proces, když dle jejího názoru není uvedené rozhodnutí dostatečně zdůvodněno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
Ústavní soud v posuzovaném případě žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy ve svých v záhlaví citovaných rozhodnutích dostatečně a logicky odůvodnily, proč neshledaly změnu poměrů, v důsledku které by trvání na zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy a žalobě stěžovatelky tedy nevyhověly. Obecné soudy se také dostatečně vypořádaly s argumentací uplatněnou před nimi stěžovatelkou, přičemž ani stručné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu nelze považovat za protiústavní. Je z něho totiž zcela jasné a zřejmé, co vedlo Nejvyšší soud k závěru, že ve věci stěžovatelky nedošlo k výše uvedené změně poměrů (a tedy že tento závěr zaujatý soudem prvního soudu a soudu odvolacího není nepřiměřený a odchylující se od ustálené judikatury), a tento závěr proto podle náhledu Ústavního soudu nezbytné podrobněji odůvodňovat nebylo. Ústavní soud tedy pouze poukazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že je považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu