ECLI:CZ:US:2013:4.US.449.13.1
sp. zn. IV. ÚS 449/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Janíka, zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou, AK se sídlem Hasskova 16, 674 01 Třebíč, proti usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 3. 2012 č. j. 8 C 96/2005-234 a Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012 č. j. 18 Co 276/2012-264 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto usnesení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci pro porušení článku 4 odst. 1 a 4, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy. Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud správnímu orgánu a soudu prvního stupně uložil nepokračovat v průtazích a aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, protože "výkon rozhodnutí přiznaný třetím osobám" by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 8 C 96/2005 zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 8 C 96/2005-234 zastavil řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal opětovného projednání jeho věci v rozsahu výroku II. Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Třebíč ze dne 4. 5. 2000 č. j. 111-930/72.9/2000-Ž (výrok I.). Vázán právním názorem usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 9. 2011 č. j. Konf 65/2010-21 soud vysvětlil, že zatímco k rozhodnutí o výroku I. správního rozhodnutí je příslušný Krajský soud v Brně jako soud správní, k rozhodnutí o výroku II. správního rozhodnutí je příslušný Okresní soud v Třebíči, přičemž ten řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomocného rozhodnutí správního orgánu; to bylo dříve zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. S ohledem na aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř. soud uložil stěžovateli uhradit náhradu nákladů řízení účastníkům specifikovaným ve výrocích II. až IV. a ve vztahu mezi stěžovatelem a mj. Státním statkem Jeneč, státním podnikem v likvidaci, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2012 č. j. 18 Co 276/2012-264 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit Státnímu statku Jeneč náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 360 Kč (výrok II.).
Stěžovatel je přesvědčen, že řízení nemělo být zastaveno, neboť Krajský soud v Brně jako soud správní rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 30 A 14/2012-36 v návaznosti na usnesení zvláštního senátu zrušil napadené správní rozhodnutí a věc správnímu orgánu vrátil k dalšímu řízení, v důsledku čehož odpadla "údajně" neodstranitelná překážka řízení a nic nebrání projednání stěžovatelovy věci, přičemž za opětovné projednání věci nařízené zvláštním senátem nepovažuje stěžovatel zastavení řízení, které kromě toho vylučuje znovuprojednání jeho věci. Dále stěžovatel namítá průtahy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Stěžovatel také nesouhlasí s uložením povinnosti uhradit Státnímu statku Jeneč náhradu nákladů řízení, neboť ten neměl být účastníkem správního řízení a tudíž neměl být ani účastníkem soudního řízení. Konečně stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že zrušil nařízené ústní jednání, na které se stěžovatel dostavil, a rozhodl neveřejně, čímž stěžovateli odňal právo se vyjádřit.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení ve vztahu k výroku II. správního rozhodnutí nelze nic vytknout. Je nutno přisvědčit obecným soudům v názoru, že řízení podle hlavy páté o. s. ř. musí předcházet vydání pravomocného správního rozhodnutí, přičemž žalobce se žalobou, jíž se toto řízení zahajuje, domáhá, aby soud rozhodl odlišně od správního orgánu a aby tak svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu nahradil (srov. ustanovení §250j o. s. ř.). Jak obecné soudy správně uvedly, výrok II. správního rozhodnutí byl již zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 a nebyl nijak dotčen nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 316/03, který zrušil pouze výroky I. a III. správního rozhodnutí, ani rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2012 č. j. 30 A 14/2012-36, který v souladu se závazným právním názorem zvláštního senátu byl oprávněn rozhodnout pouze o výroku I. správního orgánu. Podmínka existence pravomocného rozhodnutí správního orgánu tedy nebyla splněna. Bude tedy nejprve úkolem správního orgánu znovu projednat stěžovatelovu věc a teprve poté, nebude-li stěžovatel s jeho rozhodnutím spokojen, se může obrátit na obecné soudy, přičemž tomu nebude bránit překážka rei iudicatae, neboť usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a proto lze řízení znovu zahájit, jestliže odpadne překážka (neexistence pravomocného správního rozhodnutí), pro kterou bylo řízení zastaveno.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
K tvrzeným průtahům a nepřiměřené délce řízení je třeba upozornit, že napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek zrušení napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06 ze dne 16. 8. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Své uplatnění námitka průtahů v řízení může nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení.
Z procesního spisu není patrno, že by odvolací soud nařídil ústní jednání, ke kterému měl být stěžovatel dle svého tvrzení předvolán; k nařízení ústního jednání nebyl odvolací soud povinen dle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným usnesením okresního soudu nebylo rozhodnuto ve věci samé. Navíc je zjevné, že stěžovatel nebyl v odvolacím řízení nikterak zkrácen ve svém právu předložit soudu argumenty, jimiž by (prostřednictvím své zvolené zástupkyně - advokátky) zpochybňoval nyní vytýkaný postup soudu prvního stupně. Není též patrno (ani ze stěžovatelova odvolání ani z ústavní stížnosti), jaký reálný význam pro ochranu stěžovatelových práv by případné ústní jednání mělo. I v tomto směru nejsou tedy stížnostní námitky způsobilé opodstatnit zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu