ECLI:CZ:US:2013:4.US.450.13.1
sp. zn. IV. ÚS 450/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, Ph.D., advokátem, se sídlem Horova 3121/68, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 18 E 77/2007-159 z 31. 7. 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 640/2012-175 z 19. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 1. 2. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena postupně doplňovaná ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se zejména s tvrzením porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni z 19. 10. 2012 č. j. 11 Co 640/2012-175, kterým bylo k odvolání stěžovatele jako povinného potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 7. 2012 č. j. 18 E 77/2007-159, co do výroku III., IV., V. a VII., naproti tomu odvolání stěžovatele do výroku I., II., VI., VIII. až XII. bylo odmítnuto pro nepřípustnost podle §336c odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 [v rozhodnutí krajského soudu je písařsky nesprávně uvedeno ust. §336b odst. 5 o. s. ř.]; konečně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pro porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel žádá také zrušení shora citovaného usnesení Okresního soudu v Klatovech z 31. 7. 2012 č. j. 18 E 77/2007-159 [které stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně, podle chybné kopie rozhodnutí, označuje číslem listu 162]. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby Ústavní soud v jeho případě rozhodl podle §83 zákona o Ústavním soudu tak, že náklady jeho právního zastoupení hradí stát.
V rámci vlastní argumentace pak stěžovatel obecným soudům vytýká, že při výkonu rozhodnutí prodejem jeho nemovitosti formou dražby vycházely z vadného znaleckého posudku a tím i z nesprávné hodnoty nemovitosti. To v konečném důsledku vedlo k tomu, že neaplikovaly §264 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K argumentaci stěžovatele může Ústavní soud toliko poznamenat, že ve fázi nařízení dražebního jednání již není možné namítat nesprávnou výši výsledné ceny dražené nemovitosti [srovnej k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1083/2005].
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout. Proto nemohlo být vyhověno ani stěžovatelovu návrhu podle §83 zákona o Ústavním soudu [srovnej k tomu hypotézu v odst. 1 tohoto ustanovení].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu