ECLI:CZ:US:2013:4.US.4500.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4500/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele R. Č., t. č. VTOS Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Pátova 394, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 9. 2012 č. j. 55To 413/2012-414 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2012 č. j. 33 T 44/2011-394, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 11. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se zejména s tvrzením porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného mimo jiné v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci [proti právě citovanému usnesení krajského soudu podali stěžovatel i obviněný D. dovolání, ta však byla usnesením Nejvyššího soudu z 29. 1. 2013 č. j. 4 Tdo 38/2013-25 odmítnuta]. V záhlaví citovanými rozhodnutími přitom byli stěžovatel a obviněný D. uznáni vinnými ze spáchání zločinu krádeže ve formě spolupachatelství, kterého se dopustili tím, že dosud nezjištěným způsobem překonali vložku zámku uzamčených vstupních dveří vedoucích do hodinářství a zlatnictví, vnikli do prodejny a z této a z přilehlé kanceláře odcizili zboží v hodnotě 737.890,- Kč. Za uvedené jednání byli stěžovatel i obviněný D. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem.
Odvolání stěžovatele i obviněného D. bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. 55 To 413/2012 zamítnuto.
Podstatou vlastního stížnostního žádání stěžovatele je pak tvrzení extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Podle názoru stěžovatele, podpořeného judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou Ústavního soudu k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně ani v převážné míře na základě výpovědí takzvaných utajených svědků. To se však v případě stěžovatele stalo. Podle stěžovatelova názoru je tedy závěr soudů o prokázání jeho viny za stávající důkazní situace nelogický a porušuje základní zásadu trestního řízení, že důkazy musejí být hodnoceny jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Již jen z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely ze souboru různorodých důkazů, z nichž, po jejich vyhodnocení, učinily zcela akceptovatelné právní závěry; v tomto ohledu se vlastně stěžovatelova stížnostní argumentace s částí odůvodnění napadených rozhodnutí míjí.
K argumentaci stěžovatele je možno toliko doplnit, že rozhodujícím důkazem svědčícím proti němu - jak si ostatně Ústavní soud ověřil i z vyžádaného spisového materiálu - nebylo svědectví osob slyšených ve speciálním režimu podle příslušných procesních ustanovení, ale audiovizuální záznam kombinovaný mimo jiné s výsledky operativně pátrací techniky. Nadto nutno také poznamenat, že část těchto audiovizuálních nahrávek byla dostatečně kvalitní pro ztotožnění stěžovatele i obviněného D.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu