ECLI:CZ:US:2013:4.US.4522.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4522/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Integra stavby, a. s., se sídlem Hrádecká 156, 460 01 Liberec, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem, AK se sídlem Dolní nám. 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 30. 9. 2010 č. j. 36 Co 523/2009-238 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č. j. 23 Cdo 436/2011-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její obchodní věci pro porušení článku 2 odst. 4 Ústavy, práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 4 Ústavy ve spojení s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "práva na majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 30. 9. 2010 č. j. 36 Co 523/2009-238 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2009 č. j. 26 C 227/2004-198, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci městu Chrastava částku 7 280 046 Kč představující smluvní pokutu za pozdní předání díla a odstranění vad stěžovatelkou jakožto zhotovitelem. Aproboval nevyužití moderačního práva soudu na snížení smluvní pokuty dle ustanovení §301 obchodního zákoníku, neboť by tím bylo zasaženo do podmínek veřejné soutěže, v níž stěžovatelkou navržená výše smluvní pokuty byla jedním z hodnocených kritérií. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2012 č. j. 23 Cdo 436/2011-271 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu. V otázce nevyužití moderačního práva přisvědčil argumentům soudů a dodal, že posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, a proto nelze spatřovat otázku zásadního právního významu v tom, že jiná rozhodnutí hodnotí výši smluvní pokuty dosahující hodnoty předmětu plnění jako nepřípustnou. Nepřípustnou shledal i výtku adresovanou soudům ohledně nevypořádání se se stěžovatelčinou námitkou započtení, neboť tvrzená vada řízení nebyla bezprostředním důsledkem řešení právní otázky procesněprávní povahy, ale stěžovatelka pouze brojila proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívajícímu v neúplném zjištění skutkového stavu věci.
Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že při ústním jednání udělil slovo účastníkům pouze k přednesení odvolání a závěrečných přednesů, avšak již jim nevytvořil prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů a nezabýval se stěžovatelčinými námitkami stran existence vad díla a termínů jejich odstranění. Kritiku na okresní a krajský soud stěžovatelka snáší také proto, že se nezabývaly její námitkou započtení a nedostatečně posoudily přiměřenost výše smluvní pokuty s odůvodněním nepřípustnosti ovlivňování podmínek veřejné soutěže, což však nemohlo nastat v případě smluvní pokuty za prodlení s odstraněním vad, kdy navíc přiznaná výše smluvní pokuty dosahuje více než 50 % ceny díla, ačkoli zjištěné vady nijak nebránily žalobci v užívání díla a nezpůsobily mu žádnou škodu. Stěžovatelka má za to, že otázka výše smluvní pokuty byla po právní stránce zásadně významná, neboť, jak je patrno i z nálezu "US 523/07 ze dne 7. 5. 2009", je tato otázka jednotlivými soudy řešena rozdílně. Tutéž kvalitu stěžovatelka spojuje i s dovolací námitkou zániku závazku v důsledku započtení, neboť tím, že se jí soudy nezabývaly, vznikla vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena "toliko" k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11, usnesení III. ÚS 280/03, Sb. n. u., sv. 31, str. 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06, Sb. n. u., sv. 53, str. 717, usnesení I. ÚS 1531/11), dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05, Sb. n. u., sv. 47, str. 973), anebo v případě absence odůvodnění. Ústavní soud nepožaduje extenzivní výklad práva, ale spokojí se s uvedením stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb., Sb. n. u., sv. 32, str. 131, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/1, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Žádným z těchto vad napadené usnesení Nejvyššího soudu netrpí; naopak posouzení přípustnosti stěžovatelčina dovolání odpovídá obecně dostupným, standardním a uznávaným judikatorním i doktrinárním závěrům, a proto Ústavní soud, maje napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní, na jeho odůvodnění odkazuje.
Rovněž důvody pro neuplatnění moderačního práva ve vztahu k sjednané výši smluvní pokuty shledává Ústavní soud za rozumné a srozumitelně vysvětlené, a proto i zde odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu, které přípustně převzal do odůvodnění svého rozhodnutí soud odvolací.
Lze shrnout, že stěžovatelčina ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které však její věc neposouvají do ústavní roviny, přičemž stěžovatelka tak nepřípustně žádá, aby Ústavní soud její věc podrobil běžnému instančnímu přezkumu, což však jeho úkolem není.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu