ECLI:CZ:US:2013:4.US.4545.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4545/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Lenky Pokorné, zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem, AK se sídlem nám. Míru 48, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 11. 2011 č. j. 6 C 103/2011-84, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 20. 3. 2012 č. j. 22 Co 41/2012-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. 30 Cdo 1988/2012-161 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z důvodů v ústavní stížnosti vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého ústavně garantovaného práva spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že obecné soudy nepřistupovaly ke zjišťování skutkového stavu s dostatečnou péčí; tím dospěly k nelogickým skutkovým závěrům. V tomto kontextu brojila stěžovatelka i proti tomu, že obecné soudy neprovedly jí navržené důkazy (zejména svědecké výpovědi Jiřího Bezdíčka a Hany Zbytovské, které měly potvrdit, že se stěžovatelka v dubnu 2011 nezdržovala ve S.) a ani jejich neprovedení dostatečně nezdůvodnily.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Předně je Ústavní soud nucen konstatovat, že odůvodnění ústavní stížnosti jeho shora nastíněné postavení nereflektuje; návrh takřka neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, což ostatně nalezlo svůj odraz i ve formulaci petitu ústavní stížnosti, podle něhož měl Ústavní soud konstatovat, že postupem obecných soudů "byl porušen zákon".
Stran meritorních námitek proti rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou předestřená argumentace upínající se ke zjišťování skutkového stavu a jmenovitě k neprovedení některých jí navržených důkazů by mohla být úspěšná pouze ve výjimečných situacích. Ústavní soud dospěl již dříve k závěru [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)], že za protiústavní v tomto kontextu považuje případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.
V posuzovaném případě se však obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatelky dostatečným způsobem vypořádaly; stran jí navrhovaných důkazů výslechem svědků Jiřího Bezdíčka a Hany Zbytovské lze odkázat zejména na napadený rozsudek odvolacího soudu (str. 5. tohoto rozsudku), podle něhož tyto osoby v řízení byly vyslechnuty za přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, a to aniž by jimi byla otázka místa jejího pobytu v dubnu 2011 zmíněna.
Excesů při zjišťování skutkového stavu, který by odůvodnily zásah Ústavního soudu, se obecné soudy nedopustily; proti zjištěním, která skutkově učinily, i právním závěrům, jež z těchto zjištění vyvodily a ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní výhrady.
Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné, bylo se nutno ústavní stížností v tomto rozsahu zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu; sluší se rovněž poznamenat, že s ohledem na formulaci dovolání a v něm obsažené "otázky zásadního právního významu" jiný výsledek řízení před Nejvyšším soudem ani nepřicházel v úvahu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu