ECLI:CZ:US:2013:4.US.4569.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4569/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Blanky Janouškové, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2012 č. j. 3 Ads 23/2012-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 3. 12. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má zato, že jím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované zejména čl. 1, čl. 30 odst. 1 a 3 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z přiložené kopie rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovatelka kasační stížností brojila proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Nezákonnost (respektive protiústavnost) pak stěžovatelka spatřuje v tom - zjednodušeně řečeno - že Česká správa sociálního zabezpečení nezohlednila při výpočtu výše starobního důchodu stěžovatelky dobu studia osmé a zejména pak deváté třídy základní školy po ukončení povinné školní docházky [skutečnost, že stěžovatelka neabsolvovala osmou třídu základní školy ve standardní době studia, byla dána tím, že stěžovatelka opakovala ze zdravotních důvodů jeden ročník základní školy a do deváté třídy základní školy nastoupila poté, co nebyla přijata - podle svého tvrzení z politických důvodů - na střední školu]. Podle stěžovatelky by se přitom mělo do doby důchodového pojištění započítat nejen studium v rámci středního školství, ale za přípravu na budoucí povolání by mělo být rovněž považováno i studium zejména deváté třídy základní školy po uplynutí doby stanovené pro školní docházku, a to v situaci, kdy devátá třída základní školy nebyla povinná.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavněkonformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Naopak; zvláště Nejvyšší správní soud podle mínění Ústavního soudu aplikoval a interpretoval ve věci relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu, zcela ústavněkonformním způsobem.
K argumentaci stěžovatelky pak Ústavní soud nad rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí - na které jako správné Ústavní soud pro stručnost odkazuje - dodává, že tzv. příprava na budoucí povolání je studium navazující na vzdělávací proces základní školy (zahrnující v sobě učivo základní školy). Proto, zohledňuje-li se pro účely důchodového pojištění toliko vzdělávací proces na základní vzdělání navazující (když jde právě o obsah vzdělání), nemůže být za přípravu na budoucí povolání považováno studium deváté třídy základní školy, byť v případě stěžovatelky nebylo absolvování deváté třídy základní školy povinné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu