ECLI:CZ:US:2013:4.US.4603.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4603/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Věznici, 507 11 Valdice, zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, AK se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011 č. j. 6 T 10/2011-597 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012 č. j. 8 To 12/2012-623 a Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. 5 Tdo 811/2012-699, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i pro zásah do osobní svobody zaručené článkem 8 Listiny.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 10/2011 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2012 č. j. 8 To 12/2012-623 zamítl jako nedůvodné stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2011 č. j. 6 T 10/2011-597, jímž byl stěžovatel shledán vinným zločinem vraždy dle ustanovení §140 odst. 1, 3 písm. j) trestního zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody dle ustanovení §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterých se - shrnutě řečeno - dopustil tím, že poškozeného nejméně třikrát udeřil do hlavy bouracím kladivem o váze 4 220 g, odcizil finanční hotovost a plynovou pistoli v domě poškozeného a při opouštění domu poškozeného nejméně dvakrát udeřil do hlavy kovovým přípravkem o váze 3 950 g, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky vysoce odborné lékařské péči. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jednání stěžovatele bylo vedeno zištným motivem, a aproboval uložení úhrnného výjimečného trestu odnětí svobody ve výši 22 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, protože stěžovatel útoky proti osobě staršího a invalidního poškozeného vedl zvlášť zavrženíhodným a likvidačním způsobem, poškozený přestal být soběstačným, resocializace dvanáctkrát soudně trestaného stěžovatele je ztížena, přičemž jeho doznání k trestné činnosti bylo důsledkem jednoznačných důkazů proti němu zajištěných. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2012 č. j. 5 Tdo 811/2012-699 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel namítá, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, dle které nejednal se zištným úmyslem, a proto jeho jednání nemělo být kvalifikováno dle ustanovení §140 odst. 3 písm. j) trestního zákoníku. Vysvětluje, že z důvodu časového omezení bydlení v azylovém domě navštívil poškozeného za účelem dotazu na možnost bydlení či podnájmu. Na poškozeného, který na něj mířil zbraní a napadal jej hrubými nadávkami a výhružkami, zaútočil v afektu, neboť je v zátěžových situacích disponován k afektivní iritabilitě. Stěžovatel má za to, že uložený trest je nepřiměřený, poněvadž soudy nesprávně hodnotily okolnosti předcházející trestnému činu, stěžovatel od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, k jednání se doznal již v postavení osoby podezřelé a jednání zanechal dobrovolně, ačkoli při opouštění domu mu nic nebránilo poškozeného usmrtit.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil při posuzování viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.
K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se stěžovatelovou věcí pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně reagovaly na jeho výhrady jak ohledně zištnosti jeho jednání, tak v otázce výše uloženého trestu. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu