ECLI:CZ:US:2013:4.US.4606.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4606/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Pořízka, právně zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Václavská 2, směřující proti usnesení Policie České republiky Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, ze dne 19. října 2012, č.j. OKFK-2709-50/TČ-2012-252401-TRV, a proti rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. listopadu 2012, sp. zn. 4 KZV 31/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
Výše uvedeným usnesením policejního orgánu bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, které stěžovatel napadl stížností, jíž napadeným rozhodnutím státní zástupkyně zamítla.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především uvedl, že vydání usnesení policejního orgánu předcházelo podání vysvětlení stěžovatelem (§158 trestního řádu), a ačkoliv je stěžovatel soudcem (předsedou soudu), tomuto podání vysvětlení nepředcházela žádost o zbavení mlčenlivosti předsedou příslušného vrchního soudu. Policejní orgán si byl postavení stěžovatele a tedy i zákonného omezení možností jeho výslechu vědom dříve, než stěžovatele k podání vysvětlení předvolal. Bylo proto jeho povinností takový souhlas si opatřit. Stěžovatel pak, specializuje se na řízení ve věcech obchodních, nebyl si v okamžiku podání vysvětlení vědom všech nuancí trestního řízení, a proto na uvedené pochybení policejního orgánu poukázal až ve stížnosti, o níž rozhodla napadeným usnesením státní zástupkyně. Ta v napadeném usnesení bagatelizovala význam "dílčího" pochybení policejního orgánu, aniž by respektovala příslušnou judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, která zcela jednoznačně popisuje okolnosti dvojjedinečnosti funkce soudce a předsedy senátu.
Stěžovatel má za to, že procesní pochybení je natolik závažné, že činí veškeré závěry orgánů činných v trestním řízení neplatné ex tunc, přičemž nic nebrání tomu, aby policejní orgán všechny úkony zopakoval ústavně konformním způsobem bez výraznějších časových ztrát, vydal nové usnesení o zahájení trestního stíhání a následně konal ve věci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Policie ČR, ÚOKFK SKPV, Expozitura Brno č.j. OKFK-2709-50/TČ-2012-252401-TRV a č.j.OKFK-428/TČ-2008-28, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Argumentace stěžovatele se zaměřila na konstatování porušení zákonných oprávnění orgánů činných v trestním řízení, přičemž ústavně právní argumentace je zřejmá především ze stížnosti, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí o zahájení svého trestního stíhání a o níž rozhodla napadeným usnesením státní zástupkyně. Z ní je patrné, že v postupu policejního orgánu shledává stěžovatel porušení čl. 8 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být nikdo stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není běžnou další instancí trestního řízení ani soudního přezkumu, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných napadených rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení jiných orgánů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud přitom nemůže odhlédnout od základních principů zaručujících práva a svobody všech subjektů (čl. 4 Ústavy) přičemž státní moc lze vůči všem uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Postavení Ústavního soudu je pak zcela v režimu subsidiarity, kdy ústavní stížnost je ultima ratio.
V projednávaném případě stěžovatel brojí proti zahájení trestního řízení, neboť je přesvědčen, že orgán činný v trestním řízení před vydáním příslušného usnesení postupoval v rozporu se zákonem, a proto je na jeho kroky třeba hledět jako na protizákonné, a v důsledku toho i na vše co následovalo. Ústavní soud k tomu připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce. Takový krok stěžovatel učinil, avšak je přesvědčen, že nebyl efektivní, respektive že mu státní zástupkyně neposkytla ochranu, jakou považuje za adekvátní vzhledem k tvrzenému porušení zákona.
Ústavní soud z vyžádaného spisu (č.j. OKFK-2709-50/TČ-2012-252401-TRV) zjistil, že na základě existence pochybností byly dne 16. července 2012 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, jehož se mohl dopustit stěžovatel - soudce - v rámci výkonu státní správy soudu. Proto byl nejprve během následného týdne Krajský soud v Brně požádán policejním orgánem o poskytnutí projektové dokumentace a dalších listinných dokladů, a dále bylo zadáno vypracování znaleckého posudku z oblasti ekonomiky a vyžádány další materiály od ministerstva spravedlnosti. Ve dnech 18. a 19. září 2012 podaly některé osoby vysvětlení k věci. Dne 2. října 2012 se k podání vysvětlení k výstavbě justičního paláce dostavil i stěžovatel, který byv řádně poučen, nejprve odkázal na jiné své vyjádření, které policejnímu orgánu již dříve poskytl. Následně k věci byla podána další vysvětlení. Dne 15. října 2012 se policejní rada obrátil na prezidenta republiky se žádostí o souhlas k trestnímu stíhání soudce, v němž, mimo odkaz na podání vysvětlení stěžovatelem, poukázal na podklady Finančního úřadu Brno I., Generálního finančního ředitelství Praha, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, vypracovaný znalecký posudek, závěry Nejvyššího kontrolního úřadu, informace od ministerstva spravedlnosti a podaná vysvětlení dalších slyšených osob. K této žádosti prezident republiky vydal souhlas, kontrasignovaný předsedou vlády České republiky. Následně bylo vydáno napadené usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, které policejní orgán odůvodnil obdobně jako žádost prezidentovi republiky, s tím, že stěžovatel měl postupovat nehospodárně, čímž se měl dopustit trestných činů zneužívání pravomocí veřejného činitele (§158 odstavec 1 písmeno c) a odstavec 2 písmeno a) a c) trestního zákona), porušování povinností při správě cizího majetku (§255 odstavce 1 a 3 trestního zákona) a porušování závazných pravidel hospodářského styku (§127 odstavec 1 trestního zákona).
Stěžovatel napadl toto usnesení stížností, o níž státní zástupkyně rozhodla napadeným usnesením, v němž konstatovala nesprávnost postupu policejního orgánu, pokud se týká podání vysvětlení stěžovatele, nicméně toto pochybění dle ní nemá vliv na celkovou správnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Poté (23. listopadu 2012) policejní orgán požádal o zproštění stěžovatele mlčenlivosti, jemuž dne 28. listopadu 2012 předseda Vrchního soudu v Olomouci vyhověl.
Ustanovení §81 odstavce 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") stanoví: "Soudce je povinen i po zániku soudcovské funkce zachovávat mlčenlivost o všem, o čem se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, ledaže by byl této povinnosti zproštěn...".
Ustanovení §158 odstavec 8 trestního řádu stanoví, že: "Vysvětlení ... nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil ... povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn...".
Z uvedeného je patrné, že stěžovatel nesměl prozradit nic z toho, co se dozvěděl při výkonu soudcovské funkce, policejní orgán pak nesměl podání vysvětlení o takové věci požadovat. Jak je v předmětném podání vysvětlení uvedeno, stěžovatel se k téže problematice již dříve vyjadřoval. Ústavní soud měl k dispozici i policejní spis vedený pod č.j. OKFK-428/TČ-2008-28, v němž je na č.l. 374 založeno podání vysvětlení stěžovatele k věci výstavby justičního paláce ze dne 4. května 2009.
Pokud státní zástupkyně posoudila podání vysvětlení jako procesně nepoužitelné pro dané řízení, napravila tím pochybení policejního orgánu, respektive vyvodila důsledky, jichž se stěžovatel domáhal i v ústavní stížnosti. Tím spíše pokud ani podle stěžovatele nic nebrání tomu, aby byl tento procesní úkon zopakován. Jak uvedla i státní zástupkyně v napadeném usnesení, neexistovala žádná překážka, která by bránila stěžovateli upozornit na své postavení soudce. Tím více, je-li povinnost mlčenlivosti daná v zákoně o soudech a soudcích, adresována především vůči soudci, kterému je uložena. S ohledem na fakt, že stěžovatel i dříve podal vysvětlení, aniž by namítal zákonem stanovenou překážku, nelze bezvýhradně akceptovat jeho tvrzení, že pro specializaci na obchodní spory si nebyl dostatečně vědom mezí, které mu jsou dány při kooperaci s orgány činnými v trestním řízení. To tím spíše, vyplývá-li tato povinnost nikoliv z předpisů upravujících trestní řízení, ale z předpisu upravující samo postavení soudce.
Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho zaručených práv. Vadu, na jejíž existenci založil svoji ústavní stížnost, posoudil ústavně konformním způsobem již stížnostní orgán (zcela v souladu s požadavkem stěžovatele), který deklaroval důvodnost námitky a vyloučil podání vysvětlení jako nadále procesně nepoužitelné. Další úkony, získané již v souladu se zákonem, tímto dotčeny nejsou, a je-li na nich založeno usnesení o zahájení trestního stíhání, neexistuje důvod, pro který toto usnesení rušit, stejně jako následné rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů činných v trestním řízení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu