ECLI:CZ:US:2013:4.US.4617.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4617/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. J., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzni, Rooseveltova 16, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2011, č.j. 5 T 8/2011-1995, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2012, č.j. 10 To 13/2012-2131, a Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, č.j. 8 Tdo 957/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 39 Listiny, jakož i s čl. 7 odstavcem 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle nichž není možné nikoho soudit pro jednání, které v době, kdy bylo spácháno nebylo trestným činem. V důsledku toho bylo porušeno i právo na svobodu projevu, zakotvené v čl. 17 odstavci 1 Listina a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odstavci 1 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže podle §20 odstavce 1 trestního zákoníku k §173 odstavcům 1 a 2 písmenům a) a c) trestního zákoníku, a trestného činu výtržnictví podle §202 odstavce 1 trestního zákona, a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let do věznice s ostrahou. Citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele, dalších obžalovaných a družky jednoho z nich, zamítnuto; napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání obžalovaných odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatoval, že k odsouzení došlo především na přímém a zásadním důkazu, kterým byl prostorový odposlech několika osob, který byl posouzen jako projev vůle a stal se tak jediným důkazem. Právě z tohoto odposlechu vyplynula informace o krádeži dvou kilogramů zlata, ačkoliv žádné z vytipovaných zlatnictví takovou zásobu nemělo (pokud by bylo zmíněno 15 kilogramů, hrozil by stěžovateli trest od 8 do 12 let odnětí svobody?). Neobstojí ani závěr Nejvyššího soudu o vysoké pravděpodobnosti zrealizování loupeže, s odkazem na množství cenností ve zlatnictvích v lázeňské zóně Karlových Varů.
České trestní právo netrestá samotný úmysl (cogitationis poenam nemo patitur) nenastanou-li nějaké další kroky k přípravě určitého trestného činu. Možnost dokonání loupeže, jak ji nastínil nalézací soud, tak zůstala v hypotetické rovině, postrádající další přímé či nepřímé důkazy. Tím došlo ke zkrácení v zaručených právech nejen stěžovatele, ale i jeho spoluodsouzených. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 8/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu se podává, že jeden ze spoluodsouzených byl orgány činnými v trestním řízení sledován v souvislosti s jinou trestnou činností. Z toho důvodu do jeho automobilu bylo instalováno odposlouchávací a lokalizační zařízení. Prostřednictvím tohoto zařízení byly dne 28. září 2010 zaznamenány dva rozhovory, trvající celkem několik desítek minut, mezi odsouzenými, a dalšími dvěma neustanovenými osobami, v němž byly domlouvány podrobnosti loupeže v klenotnictví v centru Karlových Varů. V průběhu těchto dvou rozhovorů se sledovaný automobil pohyboval v malé oblasti města, kde se vytipované klenotnictví mělo nacházet. První termín "akce" byl odložen, druhé příležitosti těsně předešlo zatčení stěžovatele a jeho druha; třetí odsouzený byl zadržen později. Při zatčení byly nalezeny předměty, které měly zjevně posloužit při spáchání trestného činu.
Nalézací soud, podrobně uvedl, na základě čeho dospěl k závěru, že zaznamenaným rozhovorem, ve spojení s nalezenými předměty a dalšími důkazy, byla naplněna příprava trestného činu, přičemž podstatnou část zaznamenaného rozhovoru v odůvodnění rozsudku uvedl. Odvolací soud neshledal v postupu krajského soudu žádné pochybení. Argumentaci, kterou stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, užil již dříve v průběhu řízení, zejména v dovolání, přičemž Nejvyšší soud se s ní v odůvodnění svého napadeného usnesení důkladně zabýval. Soudy tak přezkoumatelným způsobem vysvětlily, na čem založily svá rozhodnutí o vině, trestu a o opravných prostředcích. Dostatečně, jasně a srozumitelně se vypořádaly s námitkou tvrzené netrestnosti "pouhého" rozhovoru, a v důsledku toho se správností následného postupu orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předložil své vidění věci, a rovněž svůj nesouhlas s odsuzujícím rozsudkem i následnými rozhodnutími soudů o opravných prostředcích. Jakkoliv je jeho nesouhlas pochopitelný, neznamená samostatně porušení některého zaručeného práva a tedy ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odstavec 1). Tato kritéria napadená rozhodnutí splnila, přičemž stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o opaku. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Pro úplnost senát Ústavního soudu konstatuje, že kromě stěžovatele podali ústavní stížnost i oba další spoluodsouzení. Věc M. G. (sp. zn. IV. ÚS 4351/12) ani věc J. V. (sp. zn. II. ÚS 4582/12), doposud nebyly rozhodnuty.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu