ECLI:CZ:US:2013:4.US.4626.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4626/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2012 č. j. 13 To 495/2012-592 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 8. 2012 č. j. 12 T 337/2006-579 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 6. 12. 2012 se M. A. (dále též jen "odsouzený" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 12 T 337/2006.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 15. 8. 2012 nalézací soud ve veřejném zasedání usnesením rozhodl, že podmíněně odsouzený M. A. se ve zkušební době neosvědčil a vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let uložený mu rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 7. 2008, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Dne 25. 9. 2012 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 15. 8. 2012 jako nedůvodnou zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nesprávným postupem nalézacího i stížnostního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. i s tím související právo na obhajobu.
Vadný postup obecných soudů spatřoval ve skutečnosti, že o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody bylo nalézacím soudem rozhodováno ve veřejném zasedání, jehož se nezúčastnil, ačkoliv včas požádal o jeho odročení a uvedl důvod, pro který se zasedání zúčastnit nemůže. Pokud následně stížnostní soud paušálně konstatoval, že odsouzený věrohodně neprokázal, že by mu v účasti u veřejného zasedání bránila skutečně vážná překážka, porušil právo na soudní ochranu a na obhajobu.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba odmítnout, z následujících důvodů.
Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, dle něhož "[k]aždý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena", je zjevně neopodstatněné, neboť tato záruka spravedlivého trestního procesu již byla uplatněna v řízení směřujícím k pravomocnému odsouzení stěžovatele, a tudíž se v řízení podle §83 tr. řádu neuplatňuje.
Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na obhajobu, Ústavní soud připomíná, že v řízení o posouzení, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, tj. zda vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na obhajobu, musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení, jak bylo naznačeno již výše.
I když se v tomto následném řízení podle §83 tr. zákoníku nejedná o rozhodování o vině a trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny, resp. o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy (srov. nález ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05, N 109/41 SbNU 357). Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně; s uvedeným nepochybně souvisí i právo být osobně přítomen při jednání o (ne)osvědčení rozhodujícího soudu. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213, a tam citovaná rozhodnutí]. Skutkové a právní posouzení řádného života a vyhovění uloženým podmínkám je ovšem výlučnou věcí obecných soudů a Ústavní soud není povolán je nahrazovat svým vlastním hodnocením.
Ústavní soud z napadeného rozhodnutí stížnostního soudu shledal, že stěžovatel byl o nařízení veřejného zasedání informován dne 13. 7. 2012, tj. se značným časovým předstihem více než jednoho měsíce před termínem jeho konání dne 15. 8. 2012. Dne 31. 7. 2012 stěžovatel nahlížel do spisu, nicméně teprve dva dny před stanoveným termínem veřejného zasedání doručil nalézacímu soudu žádost o jeho odročení s tím, že dne 14. 8. 2012 má odjet na služební cestu mimo Českou republiku s návratem dne 24. 9. 2012, přičemž důvod této služební cesty, její trvání a časové vymezení blíže nevysvětlil ani v době podání žádosti, ani později. Podle stížnostního soudu nalézací soud mohl oprávněně žádost stěžovatele považovat za nedostatečně odůvodněnou, nepřesvědčivou a neprokazující, že by mu v účasti u veřejného zasedání bránila skutečně vážná překážka a že by cestu nemohl odložit, když o termínu veřejného zasedání věděl více než měsíc dopředu. K tomuto závěru stížnostního soudu nelze mít z pohledu ústavněprávního žádných výhrad.
Ve světle výše uvedeného je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu napadeného rozhodnutí stížnostního soudu zřejmé, že nevyužití práva být přítomen a uvádět argumenty ve svůj prospěch ve veřejném zasedání nalézacího soudu dne 15. 8. 2012 v řízení o rozhodnutí, že se podmíněně odložený trest vykoná, nelze přičítat obecným soudům, nýbrž stěžovateli samotnému.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu