ECLI:CZ:US:2013:4.US.464.13.1
sp. zn. IV. ÚS 464/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu Ing. Jiřího Diviše, právně zastoupeného JUDr. Ing. Vítem Širokým, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Felix a spol., s.r.o., Praha 5, U Nikolajky 5, směřujícím proti usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru korupce a ochrany zájmů Evropské unie, ze dne 19. června 2012, ČTS: OKFK-52-564/TČ-2008-11, a státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. listopadu 2012, č.j. 5 NZT 16/2012-63, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivé řízení, zakotvené v čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navrhovatel ve svém podání uvedl, že shora citovaným usnesením policejního orgánu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odstavců 2 a 4 trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství, podle §24 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku. O včas podané stížnosti proti tomuto usnesení rozhodlo shora napadeným usnesením státní zastupitelství, které stížnost odmítlo jako nedůvodnou.
Navrhovatel uvedl, v čem shledává postup orgánů činných v trestním řízení za nesprávný a zkracující jej v jeho zaručených právech, rovněž poukázal i na judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Zároveň uvedl, že je přesvědčen, že v projednávaném případě je zásah Ústavního soudu na místě.
Navrhovatel ke svému podání přiložil jak napadená rozhodnutí, tak i stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání, i s přiloženými písemnostmi, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný. Vycházel přitom ze své (i navrhovateli známé) judikatury (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243), v níž opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odstavec 1 ve spojení s §72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by okolnosti případu vybočovaly z judikovaných mezí způsobem, který by mohl vést k jinému závěru.
Ústavní soud tedy setrval na vymezení, že přípustné opravné prostředky není možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Podle ustanovení §160 odstavce 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle §174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle §172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů.
Podle ustanovení §43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka