ECLI:CZ:US:2013:4.US.4640.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4640/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Robert Hlavenka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3220/2010-846 ze dne 29. srpna 2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 45/2009-798 ze dne 28. ledna 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 96 K 22/2001-739 ze dne 9. prosince 2008 zamítl námitky stěžovatele jako úpadce proti konečné zprávě ze dne 25. února 2008 ohledně nezahrnutí stavebního spoření stěžovatele do soupisu konkurzní podstaty a v části 17.850,- Kč za uložení spisové agendy (výrok I.), odmítl námitky stěžovatele ze dne 10. března 2008 (výrok II.) a schválil konečnou zprávu správkyně konkurzní podstaty Ing. Ludmily Kamlenkové (dále jen "správkyně") ze dne 25. února 2008 s tím, že výdaje konkurzní podstaty činily 3.416.664,45 Kč, příjmy konkurzní podstaty činily 7.389.605,96 Kč, konkurzní odměna činila 1.339.138,57 Kč a částka určená k rozvrhu činila 3.972.941,50 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 2 Ko 45/2009-798 ze dne 28. ledna 2010 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 3220/2010-846 ze dne 29. srpna 2012 odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud by konkurz probíhal dle jeho účelu v zájmu věřitelů, bylo vyloučené, aby nebyl ukončen nejméně plným uspokojením všech věřitelů.
Postup obecných soudů, přestože stěžovatel v řízení upozorňoval na konkrétní chyby správkyně konkurzní podstaty, byl podle stěžovatele takový, že veškeré jeho výhrady byly odmítány. První procesní možnost, kterou měl, a to podání námitek proti konečné zprávě a vyúčtování odměny, byla sice řešena, avšak pouze formálně, s přisvědčením správnosti postupu správkyně, aniž bylo jakkoliv reagováno na skutkové i právní chyby v jejím postupu.
Odůvodnění usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího i dovolacího jsou podle stěžovatele velmi kusá, a pokud se týká soudů vyšších stupňů, v podstatě pouze odkazují na usnesení soudu prvého stupně.
Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím i dovolacím řízení upozorňoval, že je usnesení soudu prvního stupně velmi obsáhlé, vlastní odůvodnění toho, proč byly odmítnuty jeho námitky a proč byla schválena konečná zpráva správkyně ze dne 25. února 2008, vyčerpávajícím způsobem neuvádí, a to zejména z pohledu právních důvodů. Stěžovatel má spíše za to, že důvody do značné míry chybí a pokud jsou uváděny, jsou nesprávné.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Ústavní soud se nejprve zabýval v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle náhledu Ústavního soudu nelze Nejvyššímu soudu v rozhodování o stěžovatelově dovolání vytknout žádná pochybení. Ústavní soud se po přezkoumání stěžovatelova dovolání ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu. Nebyl tedy naplněn předpoklad pro to, aby dovolání mohlo být dle ust. §238a odst. 1 občanského soudního řádu [ve spojení s ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu] shledáno přípustným a mohl být otevřen prostor pro dovolací přezkum, a proto muselo být odmítnuto. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je také logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno a úvahy uvedené v tomto odůvodnění nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu opakovat a toliko na ni odkazuje.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Tento závěr je pak rozhodující pro posouzení části ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto posledním procesním prostředkem bylo právě v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a lhůta k podání ústavní stížnosti tak počala stěžovateli běžet od doručení tohoto rozhodnutí. Na případ stěžovatele totiž nelze za výše popsané situace aplikovat beneficium ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, které stanoví počítání lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (jelikož Nejvyšší soud neměl prostor k úvaze, zda dovolání stěžovatele připouští).
Byla-li ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu zjevně opožděně.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako dílem zjevně neopodstatněnou a dílem podanou po lhůtě stanované k jejímu podání dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu