ECLI:CZ:US:2013:4.US.4663.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4663/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. V., právně zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Urbánkova 3360, směřující proti rozsudkům Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. září 2011, č.j. 6 T 49/2010-707, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2012, č.j. 5 To 412/2011-748, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, č.j. 8 Tdo 864/2012-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 2 odstavci 2, v čl. 4, v čl. 8 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl stěžovatel, společně s dalším obviněným, shledán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku, a shodně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále mu soud uložil peněžitý trest ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 500,- Kč, s alternativním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služby ve služebním poměru u Policie České republiky na dobu tří let. K odvolání stěžovatele i jeho spoluobviněného Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově stěžovatele, i jeho spoluobviněného, shledal vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odstavce 1 písmene a) trestního zákona, a odsoudil je shodně k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 30 měsíců, dále k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, a k zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby ve služebním poměru u Policie České republiky na dobu tří roků. Dovolání stěžovatele i jeho spoluodsouzeného Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své formálně obsáhlé ústavní stížnosti zopakoval svoji argumentaci z řízení před obecnými soudy a z použitých opravných prostředků, především z dovolání. Namítal, že v jeho věci rozhodoval u nalézacího soudu soudce, který byl v jiné obdobné věci vyloučen pro podjatost, přičemž i on subjektivně vnímal některé poznámky soudce jako nevhodné. Rozsudku odvolacího soudu, respektive jeho výroku, stěžovatel vytkl nedostatečnost a nepřezkoumatelnost. Odvolací soud tak porušil zásadu reformatio in peius. Ani Nejvyšší soud však k námitkám stěžovatele nepřihlédl a tak došlo v řízení před obecnými soudy k porušení výše uvedených základních práv; proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 6 T 49/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se před projednáním ústavní stížnosti zabýval otázkou amnestie (1/2013 Sb.), vztahující se na stěžovatele, ten však setrval v požadavku na projednání věci Ústavním soudem.
Následně se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti, které však neshledal jako opodstatněné. Jak již výše uvedeno, stěžovatel námitky opakovaně předkládal a soudy se s nimi opakovaně vypořádaly. Proto Ústavní soud odkazuje především na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Mimo to čtvrtý senát Ústavního soudu dodává, že obsahově shodnou ústavní stížnost podal i spoluodsouzený stěžovatele J. L. Stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 4659/12 Ústavní soud odmítl, jako zjevně neopodstatněnou, dne 20. prosince 2012 (publikované na http://nalus.usoud.cz). I na toto rozhodnutí lze bez dalšího odkázat.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu