ECLI:CZ:US:2013:4.US.4671.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4671/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kučerové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Palackého nám. 62, Polička, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012 sp. zn. 30 Co 295/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2012 sp. zn. 26 C 48/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně garantovaných základních práv dle čl. 90 Ústavy České republiky na poskytnutí soudní ochrany.
Dle tvrzení stěžovatelky obecné soudy nesprávně právně posoudily její věc, v důsledku toho rozhodly v neprospěch stěžovatelky a žalobu zamítly pro prekluzi práva na náhradu škody. Stěžovatelka nesouhlasila se závěry obecných soudů, že nárok měl být uplatněn podle zrušeného ustanovení §374 odst. 1 tr. řádu a tvrdila, že na její případ nedopadá zrušená právní úprava (ustanovení §31 zák. č. 58/1969 Sb.). Dle jejího tvrzení měla být žaloba posouzena dle ustanovení §32 zák. č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že žalobu podala řádně v tříleté promlčecí době.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla Ústavním soudem zrušena, neboť obecné soudy v řízení porušily její základní práva a dospěly k nespravedlivému rozhodnutí v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k superrevizi jejich rozhodnutí v rovině jednoduchého práva. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Z takto vymezeného rámce své přezkumné pravomoci Ústavní soud vycházel i v projednávaném případě.
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998. Podle §36 tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem, se řídí dosavadními předpisy.
Předcházející právní úprava zákon č. 58/1969 Sb., nabyl účinnosti dne 5. 7. 1969. Dle přechodných ustanovení v §27 odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na náhradu škody způsobené rozhodnutími, která budou vydána po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a na náhradu škody způsobené po tomto dni nesprávným úředním postupem.
Dle §374 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb, trestní řád, uplatnění nároku na odškodnění za vazbu nebo trest zaniká, nepožádá-li oprávněná osoba o přiznání nároku Ministerstvo spravedlnosti nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, které je základem nároku, a tam, kde takové rozhodnutí nepřichází v úvahu, nejpozději do jednoho roku od propuštění z trestu. Odst. 2 téhož ustanovení, nepřizná-li Ministerstvo spravedlnosti náhradu do tří měsíců od uplatnění nároku nebo není-li oprávněná osoba s přiznanou výší odškodnění spokojena, může svůj nárok uplatnit v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala náhrady škody 5 miliónů Kč na věcech, které přešly na stát v důsledku uloženého trestu propadnutí majetku. Jaroslav Martinovský (otec stěžovatelky) byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách dne 31. 1. 1962 (3 T 5/62), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 1962 (2 To 116/62). Jaroslav Martinovský byl zproštěn obžaloby rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 (4 Tz 103/2007) a rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne 31. l. 2008. Obecné soudy konstatovaly, že nárok stěžovatelky je založen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 (4 Tz 103/2007) a rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne 31. l. 2008. Od právní moci rozhodnutí začínala běžet prekluzivní doba jeden rok pro uplatnění nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti. Lhůta skončila marným uplynutím dnem 31. 1. 2009. Pokud stěžovatelka podání předala k poštovní přepravě dne 4. 3. 2011, nárok zanikl neuplatněním dle ustanovení §374 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětlil, která právní úprava dopadá na věc stěžovatelky (č. l. 3 - 4). Došel-li tedy odvolací soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky nebylo prokazatelné a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil v souladu s ustanoveními §157, §169 o. s. ř., přesvědčivě vyložil důvody, proč nevyhověl jejímu odvolání, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. Lze přisvědčit názoru obecného soudu, že není důvod pro zrušení rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky pro prekluzi. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Obecné soudy postupovaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2242/2004.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka shodně jako v předchozích uplatněných opravných prostředcích polemizovala s rozhodnutími obecných soudů. Nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu