ECLI:CZ:US:2013:4.US.4672.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4672/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. P. M., CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7 Tdo 543/2012-I.-111, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2012 č. j. 4 To 67/2011-2246 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2011 č. j. 48 T 4/2003-2027 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 10. 12. 2012 se Ing. P. M., CSc. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 48 T 4/2003. Současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přerušil, popřípadě odložil výkon uloženého trestu, a to s ohledem na jeho věk a zdravotní stav a skutečnost, že část uloženého trestu již vykonal.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 48 T 4/2003 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 9. 9. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu čtyř let, a povinnost zaplatit poškozené společnosti na náhradě škody částku 6 497 685 Kč. Nalézací soud takto rozhodl poté, co Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 20. 10. 2010 č. j. 7 Tdo 149/2010-117 zrušil předcházející rozsudky Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 4 To 30/2009 a nalézacího soudu ze dne 13. 3. 2009 sp. zn. 48 T 4/2003.
Dne 24. 1. 2012 odvolací soud z podnětu odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 9. 2011 částečně zrušil ve výroku o trestu, a při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu čtyř let.
Dne 3. 10. 2012 dovolací soud dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2012 podané z důvodů ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na presumpci neviny vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny.
Dovolací soud podle stěžovatele porušil princip právní jistoty tím, že se "odchýlil od vlastního právního názoru vyjádřeného v usnesení 7 Tdo 149/2010" (přesněji usnesení ze dne 20. 10. 2010 č. j. 7 Tdo 149/2010-117) a přehlédl, že soudy se opětovně nevypořádaly s "rozpory v důkazním stavu" ohledně věrohodnosti výpovědi svědka Valenty, které se naopak výslechem svědka Taraněnka prohloubily. Senát dovolacího soudu měl v tomto případě postupovat dle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byť v jeho případě nešlo o odchylný výklad práva, ale o odchylnou interpretaci shodného a jen mírně doplněného skutkového stavu, v němž přetrvávaly stále tytéž pochybnosti a rozpory; poukázal na nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455) a konstatoval, že i na řízení o mimořádných opravných prostředcích je nutno aplikovat pravidla spravedlivého procesu plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel dále tvrdil, že odvolací soud neprovedl jím v doplňku odvolání ze dne 6. 1. 2012 navrhované důkazy; nesouhlasil též s odůvodněním, že se jednalo o "skutečnosti okrajové" a poukázal na nález ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07 (N 85/49 SbNU 211). Podle stěžovatele měl nalézací soud při hodnocení důkazů postupovat v souladu s nálezem ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153) a nálezem ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213). Stěžovatel též nesouhlasil s názorem dovolacího soudu, dle něhož se v řízení o dovolání nezabývá skutkovým stavem, a poukázal na nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643).
Stěžovatel také polemizoval se závěry dovolacího soudu ohledně přiměřenosti trestu a tvrdil, že i výrokem o trestu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Závěrem vyslovil domněnku, že jeho odsouzení bylo "pro určitou část veřejnosti úlitbou za neúspěch při jeho postihu za činnost proti radiu Svobodná Evropa."
Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu, stejně jako vyjádření vedlejších účastníků (§76 odst. 2 věta druhá zákona o Ústavním soudu), vyžadována nebyla.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Z argumentace stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, jeho odvolání a dovolání na straně jedné a odůvodnění napadených rozhodnutí na straně druhé, je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakoval námitky, které již dříve uplatnil v nalézacím, odvolacím a dovolacím řízení, a s nimiž se nalézací, odvolací i dovolací soud v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
Podstatou argumentace v části V. a) ústavní stížnosti byl dle přesvědčení Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele se závěry dovolacího soudu obsaženými na str. 6 jeho rozhodnutí, konkrétně závěry, že nalézací soud se řídil podle §265s odst. 1 tr. řádu pokyny dovolacího soudu i právním názorem v tomto rozhodnutí vysloveným, po doplnění dokazování hodnotil provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. řádu, postupoval obezřetně při hodnocení výpovědi svědka Miroslava Valenty, jak mu dovolací soud uložil, podrobně vyslechl další svědky a v dalších směrech doplnil dokazování.
S ohledem na výše uvedené obecné principy spravedlivého řízení nelze než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o jejich porušení vadným hodnocením v řízení provedených důkazů, stejně jako ignorováním postupu předpokládaného ustanovením §20 výše již citovaného zákona o soudech a soudcích (k jemuž ovšem dle přesvědčení Ústavního soudu nebyl jakýkoliv důvod), bylo zjevně neopodstatněné.
K tvrzení v části V. b) ústavní stížnosti, že odvolací soud "odmítl provést" řadu doplňujících, zejména listinných důkazů obsažených v doplnění odůvodnění odvolání ze dne 6. 1. 2012 (č. l. 2171 a násl.), Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu vycházející z hlavy páté Listiny (ve vztahu k dokazování a obhajobě však zejména z článku 40 odst. 4 Listiny), resp. z článku 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy, zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Jelikož uvedenou námitku stěžovatel nijak nekonkretizoval a jen poukázal na str. 19 rozsudku odvolacího soudu, dle něhož šlo o "skutečnosti okrajové", Ústavní soud i tuto část ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.
V části V. c) ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem a vyjádřil přesvědčení o jeho nepřiměřenosti. K tomu Ústavní soud jen podotýká, že závěr o nepřehodnocování právního posouzení věci obecnými soudy Ústavním soudem nutno vztáhnout i na úvahy obecných soudů ohledně druhu a výše jimi ukládaných trestů, jsou-li dostatečně odůvodněny, jak tomu v projednávaném případě nepochybně bylo.
Domněnku stěžovatele, dle níž k jeho odsouzení došlo v souvislosti s jeho stíháním za činnost proti radiu Svobodná Evropa, Ústavní soud shledal zjevně nepodloženou.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Pro uvedené nepřicházelo v úvahu ani stěžovatelem žádané rozhodnutí o přerušení popř. odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu