ECLI:CZ:US:2013:4.US.4695.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4695/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Františka Jílka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2012 č. j. 12 Co 270/2012-219 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 1. 2012 č. j. 20 C 780/2010-186 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 12. 12. 2012 se František Jílek (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 1. 2012 Okresní soud Plzeň - město zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 20 000 Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému ve stanovené lhůtě plnou náhradu nákladů řízení ve výši 31 875 Kč (výrok II.) a rozhodl, že stanovení výše odměny zástupce žalobce, která bude hrazena ze státních prostředků, bude předmětem samostatného rozhodnutí (výrok III.).
Dne 12. 9. 2012 Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 1. 2012 v napadené části, tj. ve výrocích I. a II., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné porušily čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a odepřely ochranu jeho právu v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní a jinou právní ochranu, a polemizoval s právním posouzením jeho věci obecnými soudy.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny nesprávným právním posouzením jeho věci obecnými soudy, a porušení základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny.
K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces nezbývá než připomenout, že toto základní právo, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě obecné soudy ke svým rozhodnutím došly.
Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly soud nalézací i soud odvolací, jež svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný majetkový nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebyl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.
Závěry, k nimž ve stěžovatelově věci dospěl nalézací a odvolací soud, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněnými může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohl být stěžovatel spokojen.
Argumentačně ničím nepodložené tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud shledal rovněž zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu