ECLI:CZ:US:2013:4.US.4696.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4696/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Františka Jílka, zastoupeného Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem Rudoleckého 8, Znojmo, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 270/2012-219 ze dne 12. 9. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 20 C 780/2010-186 ze dne 18. 1. 2012 zamítl žalobu stěžovatele proti Petru Palečkovi (dále jen "vedlejší účastník") o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- Kč, vzniklého v důsledku protiprávního záboru pozemku stěžovatele vedlejším účastníkem. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně krajský soud usnesením č. j. 12 Co 270/2012-219 ze dne 12. 9. 2012 rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel napadl posledně uvedené usnesení krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že jeho nárok byl obecnými soudy nesprávně posouzen, a to zejména pokud šlo o otázku pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek, resp. právo na ochranu tohoto majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily.
Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu