ECLI:CZ:US:2013:4.US.4698.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4698/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Lubomíra Kubly, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem na adrese Valašské Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2012 č. j. 22 Cdo 4473/2010-140, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2010 č. j. 8 Co 188/2010-122 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 13. ledna 2010 č. j. 18 C 128/2008-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že na základě žaloby žalobců Josefa a Jitky Vahalíkových proti žalovanému stěžovateli o určení vlastnického práva Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 13. ledna 2010 č. j. 18 C 128/2008-91 určil, že vlastníky parcel specifikovaných ve výroku rozsudku jsou žalobci, a to na základě jejich vydržení. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. června 2010 č. j. 8 Co 188/2010-122 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká ve věci rozhodujícím soudům ryze formalistický přístup, jež byl také důvodem, proč soudy nepřihlédly ke všem známým skutečnostem a zjištěním, které měly k dispozici a napadená rozhodnutí tak byla zatížena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, což mělo za následek pro stěžovatele odepření spravedlnosti. Tím, že soudy nerespektovaly hlavní poslání soudního řízení, kterým je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 a §3 o. s. ř.), porušily dle názoru stěžovatele princip rovnosti účastníků a princip kontradiktornosti řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou zatížena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04, N 39/36 SbNU 427 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení uvedených principů, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Pokud jde o vznesenou námitku, že ve věci rozhodující soudy porušily princip rovnosti účastníků a princip kontradiktorního řízení, tato tvrzení jsou stěžovatelem uvedena ve zcela obecné rovině a Ústavní soud se jimi proto, že nebyla nijak konkretizována, nemohl podrobněji zabývat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu