ECLI:CZ:US:2013:4.US.4721.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4721/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Evy Semerádové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem na adrese Česká Lípa, Sokolská 295/37, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. února 2012 č. j. 18 C 173/2011-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2012 č. j. 64 Co 285/2012-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. prosince 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva zaručená čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou o zaplacení 163 732,90 Kč s příslušenstvím domáhala náhrady škody po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Důvodem byla skutečnost, že firma ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. podala žalobu na stěžovatelku o zaplacení 24 681,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. prosince 1998 sp. zn. 15 C 1893/98 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 1999 bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit společnosti ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. žalovanou částku včetně příslušenství. Firma ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. podala návrh na exekuci, která byla nařízena dne 13. května 2009. Stěžovatelka nesouhlasila s nařízenou exekucí a u žalované uplatnila zaplacení náhrady škody spočívající ve škodě vzniklé v souvislosti s exekucí ve výši 58 782,90 Kč, dále ve škodě za náklady právního zastoupení ve výši 3 450,00 Kč a 4 950,- Kč a dále v nemajetkové újmě ve výši 100 000,- Kč. Žalovaná žádosti stěžovatelky o náhradu škody nevyhověla, proto stěžovatelka podala žalobu. Soud prvního stupně rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud k podanému odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla námitky vztahující se k soudnímu řízení, ve kterém jí byla uložena povinnost zaplatit pohledávku ve výši 24 681,- Kč s příslušenstvím. Obecným soudům v této věci rozhodujícím vytýká, že přiznání úroku z prodlení nebylo na místě, stejně jako uložení povinnosti k zaplacení nákladů řízení. Stěžovatelka rovněž uvedla, že v době rozhodování soudu v souvislosti s žalobou podanou firmou ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. neměla ponětí o tom, že může podat ústavní stížnost. Firmě ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. pak vytýká, že návrh na exekuci podala až těsně před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, v důsledku čehož podstatně vzrostly úroky a tím i výše dluhu. Pokud se týká ústavní stížností napadených rozhodnutí, stěžovatelka jen obecně uvedla články Listiny, ve kterých spatřuje porušení jejích základních práv, aniž by konkrétně rozvedla ústavně právní argumentaci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu