ECLI:CZ:US:2013:4.US.4729.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4729/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. A. B., zastoupené JUDr. Janem Liegertem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, V Jámě 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. 5 Tdo 525/2012-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 6 To 379/2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2011 č. j. 29 T 23/2010-5710 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 17. 12. 2012, se Mgr. A. B. (dále jen "obviněná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 29 T 23/2010.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 29 T 23/2010 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 5. 2011 nalézací soud obviněnou uznal vinnou trestnými činy podplácení, zpronevěry a porušování povinnosti při správě cizího majetku pro skutky ve výroku specifikované pod body I. až V., a odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil ji na zkušební dobu tří let; dále obviněné uložil peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 150 000 Kč.
Dne 16. 11. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněné, syna obviněné JUDr. M. B. a státního zástupce v neprospěch obviněné rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") pro skutky specifikované v bodu V. odst. 1. a 2. tohoto výroku, a ve výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, a odsoudil ji za tento trestný čin a trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zákona, jímž byla uznána vinnou pod bodem I. napadeného rozsudku, trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, jímž byla uznána vinou pod bodem II. napadeného rozsudku, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona, jímž byla uznána vinou pod bodem III. napadeného rozsudku, a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, jímž byla uznána vinou pod bodem IV. napadeného rozsudku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let; dále obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, funkce ředitelky, kvestorky či prokuristky právnických osob na dobu pěti let, trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 150 000 Kč; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve zprošťujícím výroku).
Dne 19. 9. 2012 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání obviněné proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2011, v rozsahu odsuzující části výroku o vině a výroku o trestu, jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V části I. ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a v části II. vyjádřila nesouhlas s průběhem dokazování v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, které dle jejího přesvědčení vedlo ke skutkovým zjištěním, jež nemohly být spolehlivou oporou pro výrok o vině a trestu, v důsledku čehož bylo porušeno právo na spravedlivý proces. V řízení před těmito soudy došlo podle stěžovatelky "k řadě protiústavních konání charakteru extrémního vybočení procesního typu"; právo na obhajobu dle čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") mělo být porušeno tím, že jí nebylo umožněno přednést ani v písemné podobě předložit závěrečné slovo. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla (v bodě 8.), že "zatímco věcně posuzuje a právně hodnotí skutky podobně tak, jak to činily soudy nalézací a odvolací, překvapivě konstatuje zjevnou neopodstatněnost dovolání."
Podle stěžovatelky zásada presumpce neviny byla porušena již v přípravném řízení a dále i činností nalézacího i odvolacího soudu "extrémním vybočením ze zásady nulla poena sine lege a nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 39 a čl. 40 Listiny."
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v postupu nalézacího soudu, který bez řádného zdůvodnění nevyslechl 27 jí písemně navržených svědků, ani "dodatečně snížený počet těchto svědků."
Stěžovatelka dále namítla účelovou manipulaci s daktyloskopickými stopami a zkouškou DNA a nepřítomnost obhájce u jednání nalézacího soudu při rozhodování o jejím vzetí do vazby; byla toho názoru, že dovolací soud podpořil nepravdivé skutkové závěry "předchozích obecných soudů, které jsou zjevně v extrémním rozporu s hodnocením věci z pohledu §2 odst. 5, 6 tr. řádu."; všechny obecné soudy pak "naprosto deformujícím způsobem výpovědi ... svědků překroutily."
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka namítla "protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodnutí prezidenta republiky o milosti a zahlazení trestu" a tvrdila, že dovolací soud "rozhodnutí prezidenta republiky zřejmě vůbec nehodnotil anebo zhodnotil nesprávně", čímž zásadně vybočil "ze základních zásad právního státu", včetně zásady in dubio pro reo a ne bis in idem, "neboť rozhodnutí prezidenta zde má naprostou ústavněprávní přednost." Podle stěžovatelky "[s]ouběh běžícího dovolacího řízení a právní důsledky rozhodnutí prezidenta o milosti je veřejnoprávním konfliktem zcela mimořádného ústavněprávního významu, který dosud judikatura Ústavního soudu přímou analogií neobsahuje. Lze takto předpokládat, že existuje prostor pro ústavněprávní invenci precedenční činnosti orgánu ochrany ústavnosti České republiky."
IV.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti stručně popsal dosavadní průběh a výsledky řízení v trestní věci stěžovatelky a vyjádřil přesvědčení, že postup vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatelky byl zcela odůvodněný a zákonný; navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl v plném rozsahu. Ježto uvedené vyjádření neobsahovalo žádnou argumentaci osvětlující stěžovatelčinu věc jinak než odůvodnění napadených rozhodnutí, nebylo třeba zasílat ho stěžovatelce k případné replice.
Vyjádření odvolacího a dovolacího soudu, stejně jako vyjádření vedlejších účastníků [§76 odst. 2 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], vyžadována nebyla.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatelky, že nalézací a odvolací soud porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to zejména nesprávným postupem při dokazování, vadným hodnocením důkazů, porušením práva na obhajobu a zásady presumpce neviny. Dovolací soud podle stěžovatelky porušil čl. 39 a čl. 40 Listiny tím, že zcela ignoroval rozhodnutí prezidenta republiky o milosti a zahlazení trestu a nevyvodil z toho žádné procesní důsledky.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost kromě obecných tvrzení o porušení jednotlivých článků Listiny a z nich plynoucích obecných požadavků na spravedlivý proces až na výjimky neobsahuje jakoukoliv podrobnější a relevantní ústavněprávní argumentaci. Navíc je zřejmé, že ústavní stížnost je pouze obecným shrnutím argumentace uplatněné stěžovatelkou již dříve v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
K obecně formulovaným námitkám o protiústavnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že zásadně není povinen (namísto stěžovatelky) zkoumat, které části těchto rozhodnutí případně řízení k jejich vydání vedoucí by mohly zakládat zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod; jinak řečeno, k obecně formulovaným tvrzením Ústavní soud zpravidla nepřihlíží a shledává je zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud dále připomíná, že nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem mohou být napraveny v odvolacím řízení; v řízení ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti.
K námitce týkající se nedostatků dokazování Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo, jak zjevně plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 13 a násl. ve vztahu k procesním výhradám stěžovatelky a odvolatele JUDr. M. B., a to včetně námitek ohledně prostoru pro závěrečnou řeč.
K nesouhlasu s právním posouzením trestní věci stěžovatelky obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.
K obecnému tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 39 Listiny, dle něhož "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Ústavní soud uvádí, že citovaný článek Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 7 Úmluvy, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege). Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu, např. formu zavinění nutnou k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu) - jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy, jejichž záruk se může dovolávat jen osoba odsouzená, tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty, upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídala požadavkům shora uvedených článků Listiny, resp. Úmluvy, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona (toho, co lze v podmínkách daného případu rozumně předpokládat). V projednávaném případě Ústavní soud žádné náznaky takového překročení nezjistil.
K blíže nekonkretizovanému tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) v rozsahu uznání viny za to, že skutky, z jejichž spáchání byla stěžovatelka obžalována, byly dostatečně prokázány, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pokud jde o námitky stěžovatelky v části III. ústavní stížnosti směřující vůči rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že z jejich formulace nebylo přesně zřejmé, v čem by mělo porušení některého ze základních práv a svobod dovolacím soudem spočívat a z jakých důvodů, a proto shledal i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelce postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejímu pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu