ECLI:CZ:US:2013:4.US.4755.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4755/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, se sídlem na adrese Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2010 č. j. 17 C 273/2010-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011 č. j. 15 Co 42/2011-69 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cdo 4543/2011-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. prosince 2012, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále z důvodu porušení práv zaručených čl. 11, čl. 37 a čl. 38 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 17 C 273/2010 bylo zjištěno, že žalobce Václav Richter se žalobou podanou dne 16. března 2010 domáhal proti stěžovateli určení vlastnictví k parcele PK č. X, lesní pozemek o výměře 3003 m2, v katastrálním území Řeporyje z důvodu duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Žalobce odvozoval své vlastnické právo k pozemku na základě dědění od svých předchůdců, kteří nabyli předmětný pozemek do vlastnictví v roce 1937. Žalobce tvrdil, že vlastnické právo nikdy nepozbyl a jako vlastník byl zapsán v evidenci (později katastru) nemovitostí. K žádosti žalobce ze dne 10. února 1992 rozhodla tehdejší Správa veřejné zeleně Praha v likvidaci dne 23. března 1992 o "navrácení pozemku do užívání jeho vlastníku". Stěžovatel na druhé straně odvozoval své vlastnické právo k pozemku podle rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. září 1992 č. j. 124/52 569/92, kterým bylo podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. prosince 2002, rozhodnuto o přechodu "movitých a nemovitých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví stěžovatele, k nímž příslušelo právo hospodaření rozpočtové organizaci Správa veřejné zeleně, Praha 1, Betlémská 9".
Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobce. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vlastnictví k předmětnému pozemku nabyl rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11. září 1992 a i kdyby uvedené přídělové rozhodnutí bylo skutečně neplatné, tak založilo dobrou víru, že se stal vlastníkem na základě vydržení. Stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně, že k námitce vydržení vůbec nepřihlédl, odvolacímu soudu pak vytýkal, že kladl na stěžovatele větší než obvyklou míru opatrnosti, když požadoval po stěžovateli přesvědčit se o historii pozemku studiem geometrického plánu a připojeného výkazu výměr a nahlédnutím do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud pak požadavky kladené soudy nižších stupňů nepokládal za přehnané. Obecně pak stěžovatel zpochybnil provedené důkazní řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. K případnému nabytí vlastnického práva vydržením (§134 odst. 1 občanského zákoníku) se pak v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily všechny ve věci rozhodující soudy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v nepřiložení řádné plné moci právní zástupkyně stěžovatele pro řízení před Ústavním soudem, neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu