ECLI:CZ:US:2013:4.US.476.13.1
sp. zn. IV. ÚS 476/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Anenská 8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 389/2011-41 ze dne 25. června 2012 a proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 78 EXE 802/2011-37 ze dne 29. dubna 2011, za účasti vedlejších účastníků Bohuslava Zduby a MUDr. Dagmar Zdubové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Minská 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 78 EXE 802/2011 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal návrhem ze dne 5. ledna 2011, který byl dne 6. ledna 2011 doručen soudnímu exekutorovi JUDr. Karlu Urbanovi (dále jen "exekutor"), proti vedlejším účastníkům nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 158.340,- Kč s příslušenstvím, nákladů nalézacího řízení ve výši 153.724,50 Kč a nákladů exekuce. Ještě před nařízením exekuce vzal stěžovatel návrhem ze dne 11. ledna 2011 svůj návrh na nařízení exekuce částečně zpět s odůvodněním, že ke zpětvzetí došlo výhradně pro chování vedlejších účastníků, kteří exekučním titulem přisouzené plnění uhradili, avšak až poté, co byl podán návrh na nařízení exekuce, a to dne 7. ledna 2011. Dále stěžovatel navrhl, aby bylo řízení zastaveno ohledně uhrazeného plnění s tím, že exekuce bude nadále probíhat již jen ohledně jejích nákladů, které požaduje v plné výši.
Městský soud v Brně v návaznosti na toto podání stěžovatele usnesením č. j. 78 EXE 802/2011-37 ze dne 29. dubna 2011 řízení zastavil (výrok I.) a uložil vedlejším účastníkům uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1.404,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Co 389/2011-41 ze dne 25. června 2012 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že vedlejším účastníkům uložil doplatit společně a nerozdílně stěžovateli na nákladech řízení částku 500,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že svým podáním ze dne 11. ledna 2011 vyjádřil jasnou vůli vzít podaný návrh zpět (pouze) v rozsahu části přisouzeného a vedlejšími účastníky uhrazeného plnění a že trvá na pokračování v exekučním řízení v rozsahu v exekuci vzniklých nákladů řízení. Soud prvního stupně však podle stěžovatele jako by to nebral na vědomí a exekuční řízení zastavil v celém rozsahu.
Stěžovatel nesouhlasí též s nákladovým výrokem soudu prvního stupně, když mu byly přiznány jen náklady spočívající v částce paušálních nákladů 3 x 300,-Kč a 504,-Kč za pořízení ověřené kopie exekučního titulu, přičemž tento soud nevysvětlil, proč stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů představujících odměnu advokáta. Proto v této části považuje stěžovatel jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Odvolací soud podle stěžovatele usnesení soudu prvního stupně pouze změnil v náhradovém výroku, a to navíc zcela nesprávně, když mu přiznal další náhradu nákladů řízení ve výši 500,-Kč, a to v důsledku naprosto svévolné interpretace a aplikace ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. V projednávané věci totiž bylo řízení zastaveno z důvodu stěžovatelova částečného zpětvzetí návrhu a v žádném případě v něm nechyběly předpoklady pro určení sazby odměny podle odstavce ust. §13 odst. 1 citované vyhlášky a nebyl tak dán žádný důvod toto ustanovení na daný případ aplikovat. Svým postupem podle stěžovatele odvolací soud také porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení, když mu upřel možnost na toto jeho chybné rozhodnutí jakkoli reagovat v řádném soudním procesu. Toto rozhodnutí navíc stěžovatel považuje i za překvapivé. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel pak považuje i nepřesvědčivost rozhodnutí odvolacího soudu pramenící z toho, že se tento soud nevypořádal se všemi stěžovatelovými odvolacími námitkami.
Pokud jde o zastavení celého exekučního řízení, odvolací soud podle stěžovatele potvrdil prvostupňové rozhodnutí se zdůvodněním, že exekuce nařízena nebyla, neboť ke zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce došlo ještě dříve, než bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce a řízení bylo zastaveno na základě zpětvzetí žaloby na nařízení exekuce ze strany oprávněného s tím, že oprávněný sám ve svém zpětvzetí uvedl, že přisouzené plnění mu bylo zcela povinnými uhrazeno. Takto odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za jsoucí v extrémním rozporu s platnou právní úpravou a shledává v něm též nepřípustnou svévoli. Pokud totiž stěžovatel podal návrh na nařízení exekuce po právu a poté mu povinní uhradili výhradně jen částky, pro které jej podal, bylo podle stěžovatele třeba, aby exekuce byla nařízena a provedena ještě pro náklady exekuce, které nebyly uhrazeny, resp. ani následně nebyly uhrazeny ve správném rozsahu, a nebylo tedy možno exekuci zastavit zcela.
Soudy obou stupňů pominuly podle stěžovatele též skutečnost, že exekuční řízení bylo zahájeno již jeho návrhem a náklady stěžovateli již reálně vznikly. Jelikož se podle stěžovatele s touto skutečností soudy žádným způsobem nevypořádaly, trpí napadané rozhodnutí nepřezkoumatelností, nepřesvědčivostí a je tak možno je označit i za svévolné.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a vedlejších účastníků řízení.
Za Krajský soud v Brně zaslala vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně senátu 19 Co JUDr. Ludmila Šudomová. Krajský soud v Brně ve vyjádření předně uvedl, že stěžovatel nerozlišuje zastavení řízení dle ust. §96 o.s.ř. na základě jeho zpětvzetí žaloby na nařízení exekuce před nařízením exekuce a zastavení exekučního řízení poté, co exekuce byla nařízena, na což dopadá naprosto jiné zákonné ustanovení.
Krajský soud v Brně dále uvedl, že stěžovatel v dané fázi exekuce nemohl požadovat jiné částky, nežli ty, které mu byly přiznány exekučním titulem. Ještě před nařízením exekuce vzal stěžovatel svůj návrh na nařízení exekuce dle exekučního titulu zcela zpět s tím, že částky, ohledně nichž se domáhá nařízení exekuce, byly uhrazeny. Proto došlo k zastavení řízení, a to dle §96 o.s.ř. na základě zpětvzetí žalobního návrhu na nařízení exekuce oprávněným. Vzhledem k tomu, že povinní plnili až po podání žaloby na nařízení exekuce, ale ještě předtím, než soud exekuci nařídil, byly oprávněnému přiznány soudem prvního stupně náklady řízení vzniklé v souvislosti s podáním žaloby (avšak ne odměna, pouze paušální náhrada a hotové výdaje).
Odvolací soud dále uvedl, že přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a ve výroku o zastavení řízení ve věci samé je potvrdil a ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil, neboť nebylo rozhodnuto o odměně právního zástupce stěžovatele, přičemž tento výrok podle vyjádření odvolací soud dostatečně odůvodnil ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se odvolal do výroku o zastavení řízení a požadoval také náklady vzniklé, dle něho, za nařízení exekuce, ač tato nařízena nebyla, byl úspěšný v odvolacím řízení v nepatrné části, a proto odvolacím soudem podle vyjádření bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dále podotýká, že stěžovatel neustále poukazuje na údajné náklady na nařízení exekuce, tyto nespecifikuje a ve skutečnosti žádné další náklady, než ty, které mu byly přiznány (náklady které mu vznikly v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce a jeho zpětvzetím), mu ani nevznikly, a ani vzniknout nemohly, neboť k nařízení exekuce vůbec nedošlo. Pokud se týká nákladů řízení přiznaných před soudem prvního stupně, o kterých pak bylo posléze rozhodováno i v rámci odvolacího řízení, pak o těchto bylo podle vyjádření rozhodováno zcela v souladu s platným o.s.ř., neboť vedlejší účastníci sice plnili, ale plnili až po podání žalobního návrhu na nařízení exekuce, avšak dobrovolně bez toho, že by exekuce byla nařízena a že by stěžovateli vznikly další náklady za nařízení exekuce.
Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 78 EXE Mgr. Jany Talašové. Uvedl, že exekucí vymáhaná pohledávka byla stěžovateli uhrazena, a to jen den po podání návrhu na nařízení exekuce u exekutora. K nařízení exekuce tudíž nedošlo a částečné zpětvzetí návrhu oprávněného bylo nutné posoudit jako návrh na zastavení exekuce zcela, neboť ze zákona není možné nařídit exekuci pouze pro vymožení nákladů exekučního řízení, které vzniknou v průběhu exekučního řízení, pokud již samotná pohledávka zanikla. Podle vyjádření totiž nelze vytvářet exekuční řízení pouze pro samotné náklady exekuce, neboť účelem exekuce je vymoci vykonatelnou pohledávku a vedle toho vymoci náklady účelně vynaložené. Náklady stěžovatele, které byly shledány účelně vynaloženými, mu byly podle vyjádření přiznány. Městský soud v Brně proto nesouhlasí s tvrzením, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces spočívající vtom, že po uhrazení celé pohledávky nebyla nařízena exekuce pro náklady exekuce. Podle vyjádření Městského soudu byly stěžovateli přiznány i náklady exekučního řízení, vzniklé mu v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce, a co se týká jejich výše, odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu.
Vedlejší účastníci v totožných vyjádřeních zaslaných Ústavnímu soudu předně navrhli odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Dále vedlejší účastníci poukázali na to, že Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že stojí mimo rámec obecného soudnictví a nemíní nahrazovat svým rozhodováním další přezkumnou soudní instanci, ve vztahu k obecným soudům, při jejich aplikaci jednoduchého práva. V souvislosti s tím odkázali na několik rozhodnutí Ústavního soudu.
Pro projednávanou věc pak vedlejší účastníci dovozují, že ústavní stížnost nepředstavuje případ, který by Ústavnímu soudu nabízel zásah do revize, respektive posouzení výkladu jednoduchého práva učiněného v této věci obecnými soudy. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle vedlejších účastníků vycházela z obsahu spisu, tedy z náležitě zjištěného skutkového stavu, z aplikace ustanovení o.s.ř., která jsou aplikována běžně obecnými soudy nižších stupňů a jejich rozhodnutí jsou srozumitelně a náležitě odůvodněna. Podle názoru vedlejších účastníků se stěžovatel domáhá ústavní stížností těch práv, která měl možnost a povinnost uplatnit v rámci řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Jeho domněnky, že nemohl využít mimořádného opravného prostředku, kterým je obecně dovolání, jsou podle vedlejších účastníků liché, přičemž vedlejší účastníci uvádějí, že stěžovatel nevyužil ani možnosti podat žalobu pro zmatečnost, pokud se domníval, že rozhodnutí obecných soudů tvrdí takovými vadami, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci odmítají argument o údajně překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu. Řízení o nákladech řízení je podle nich řízením o incidenčních otázkách, z povahy věci neplyne povinnost odvolacího soudu nařizovat pro posouzení důvodnosti odvolání jednání, a proto nemohlo dojít k upření možnosti jednání před soudem, jak namítá stěžovatel.
Vedlejší účastníci dále zdůrazňují, že jsou to naopak oni, kdo byl postupem stěžovatele dotčen na svých právech. Šlo podle nich o to, že pohledávku (o jejíž pravosti a důvodnosti vzniku měli od počátku pochybnosti, která ale byla nakonec v soudním řízení stěžovateli přiznána), stěžovatel vymáhal, ač ji vedlejší účastníci postupně uhradili. Logickým krokem, který soudy respektovaly, bylo proto zastavení řízení o výkon rozhodnutí. Takovému důsledku odpovídajícímu zákonu však nelze podle vedlejších účastníků nic vytknout ani z hlediska procesních předpisů, ani z hlediska ústavněprávních záruk.
Vyjádření soudů a vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovateli.
K vyjádření Krajského soudu v Brně stěžovatel poznamenal, že tento soud bezdůvodně a nesprávně pomíjí fakt, že návrh na nařízení exekuce vzal stěžovatel zpět toliko částečně. Dále pak podle repliky nezdůvodněně a tudíž nepřezkoumatelně a nepřesvědčivě uvádí, že údajně na zastavení řízení dle ust. §96 o.s.ř. na základě zpětvzetí žaloby na nařízení exekuce před nařízením exekuce a zastavení exekučního řízení poté, co exekuce byla nařízena, dopadá naprosto jiné zákonné ustanovení, přičemž žádné neuvádí. Podle stěžovatele odvolací soud zaměňuje též nesprávně pojem náhrady nákladů exekučního řízení za náklady za nařízení exekuce, když v rozporu s obsahem spisu uzavírá, že náklady řízení před soudem prvního stupně, které vznikly stěžovateli v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce, mu přiznány byly, když je evidentní, že stěžovateli nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v části odměny jeho advokáta, resp. se tak nestalo dle příslušných ustanovení ve správné výši.
Stran vyjádření Městského soudu v Brně stěžovatel uvedl, že pokud tento tvrdí, že ze zákona není možné nařídit exekuci pouze pro vymožení nákladů exekučního řízení, které vzniknou v průběhu exekučního řízení, pokud již samotná pohledávka zanikla a že nelze vytvářet exekuční řízení pouze pro samotné náklady exekuce, neboť účelem exekuce je vymoci vykonatelnou pohledávku a vedle toho vymoci náklady účelně vynaložené, přičemž stěžovateli vznikly pouze náklady vynaložené v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce a o těchto nákladech bylo rozhodnuto nejprve soudem prvního stupně a následně soudem odvolacím, je toto tvrzení nesprávné. Předně soud podle repliky uvedený soud tvrzenou nemožnost nařízení exekuce jen pro vymožení nákladů exekučního řízení nijak neodůvodňuje, přitom exekuční řízení započalo podáním návrhu na nařízení exekuce, ke vzniku nákladů v něm došlo, a proto by mělo být i o těchto rozhodnuto. I kdyby však měl podle stěžovatele soud prvního stupně v tomto tvrzení pravdu, pak měl o nákladech vzniklých stěžovateli v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce rozhodnout správně. Toto se však podle stěžovatele nestalo a chybu nenapravil ani soud odvolací.
K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatel nereplikoval.
III.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ust. §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele stran procesního postupu soudu po stěžovatelově částečném zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce a stran výše stěžovateli přiznaných nákladů vzniklých mu v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce a jeho zpětvzetím.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem zpochybňovaný správný postup soudu, který zastavil po stěžovatelově částečném zpětvzetí návrhu exekuční řízení v celém rozsahu, nikoli částečně, a nedospěl k závěru, že by tento postup představoval vybočení z rámce ústavně zaručených práv stěžovatele. Tento postup nepostrádá opodstatnění. Mimo toho, co uvedly obecné soudy, konstatuje Ústavní soud, že nepovažuje za vhodné a ani za nezbytné, aby v případech, jako je projednávaná věc, byla pouze pro náklady oprávněného vzniklé podáním návrhu na nařízení exekuce a jeho zpětvzetím nutně nařízena exekuce, a to aniž by povinný dostal příležitost tyto náklady dobrovolně (bez nařízení exekuce) v souladu se usnesením o zastavení řízení uhradit, když takovým nařízením exekuce pouze pro její náklady by došlo ke vzniku dalších zbytečných nákladů. Navíc pokud oprávněný uhradí ještě před nařízením exekuce exekuovanou částku, nebudou jistě případy, kdy by pak neuhradil také náklady, které mu v usnesení o zastavení exekuce jsou pravomocně uloženy k zaplacení, časté. Pokud by ale tyto náklady přece jen neuhradil, nepřichází oprávněný o možnost je vymoci, když se může na základě tohoto usnesení opět domáhat nařízení exekuce. Předmětný postup soudu tedy stěžovateli též neodnímá možnost uplatnění jeho práva.
Pokud jde o náklady řízení stěžovatele, není pochyb, že stěžovateli v souvislosti s podáním návrhu na nařízení exekuce a jeho zpětvzetím vznikly náklady, tuto skutečnost reflektují i napadená rozhodnutí obecných soudů a byť zřejmě dochází k nepřesnému užívání pojmů a neporozumění mezi stěžovatelem a obecnými soudy, je zřejmé, že předmětem odvolání a ústavní stížnosti byla (pouze) výše odměny advokáta stěžovatele za podání návrhu na nařízení exekuce a zpětvzetí tohoto návrhu, která byla stěžovateli přiznána dle ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. s tím, že tato odměna měla být dle stěžovateli přiznána podle jiného ustanovení a v jiné výši.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že k otázce nákladů řízení se opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Odvolací soud svým rozhodnutím podle zjištění Ústavního soudu především napravil pochybení soudu prvního stupně, který stěžovateli odměnu advokáta opomněl přiznat. Při rozhodnutí o její výši pak vyšel z ust. §13 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb., když podle jeho názoru chyběly předpoklady pro určení odměny podle ust. §13 odst. 1 uvedené vyhlášky, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu. Ústavní soud přezkoumal odvolacím soudem učiněnou interpretaci a aplikaci ust. §13 č. 484/2000 Sb., a dospěl k závěru, že tato nepředstavuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů obecně soudní praxí respektovaného výkladu a nepředvídatelnou interpretační libovůli takové intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje též na tu skutečnost, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, podle jakého (jiného) ustanovení a v jaké (jiné) výši mu tato odměna měla býti přiznána a proč, a neuvedl to ostatně (byť není povinností účastníka řízení tvrdit, podle jakého ustanovení a v jaké výši mu má být přiznána náhrada nákladů řízení) ani ve zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce, v níž požadoval úhradu nákladů řízení, ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž mu odměna jeho advokáta nebyla přiznána. Proto ani v tomto nákladovém rozhodnutí odvolacího soudu zásah do ústavně zaručených práv neshledal.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný předpoklad pro svůj kasační zásah nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu