ECLI:CZ:US:2013:4.US.4765.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4765/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Jaroslavy Podlucké, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 109 C 102/2011-99 ze dne 12. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") č. j. 109 C 102/2011-99 ze dne 12. 11. 2012. Předmětným rozhodnutím byla žalované Michaele Soukupové (dále jen "vedlejší účastnice") uložena povinnost uhradit stěžovatelce částku 2.290,- Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení vzniklé v důsledku bezesmluvního užívání pozemků stěžovatelky. Ve zbytku, tzn. co do částky 5.496,- Kč s příslušenstvím, okresní soud žalobu zamítl a uložil stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 5.544,- Kč.
Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení principů spravedlivého procesu spatřovala stěžovatelka především ve skutečnosti, že jí okresní soud neposkytl poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a znemožnil jí tak reagovat na argumenty, o něž opřel své výsledné rozhodnutí, a to jak ve věci samé, tak ve vztahu k nákladům řízení, kdy zejména s ohledem na stěžovatelčiny majetkové poměry přicházela v úvahu aplikace §150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka se obsáhle vyjádřila k jednotlivým důkazům a rozporovala způsob, jímž je okresní soud hodnotil, a závěry, k nimž ohledně výše bezdůvodného hodnocení dospěl. Pokud šlo o náklady řízení, stěžovatelka okresnímu soudu kromě výše uvedeného vytkla, že do nich zahrnul i soudní poplatek, který však vedlejší účastnice jakožto žalovaná neplatila. Stěžovatelka rovněž uvedla, že ačkoliv se jedná o spor zdánlivě "bagatelní", je pro ni předmětné rozhodnutí zásadní, neboť je nucena vymáhat bezdůvodné obohacení i od dalších osob a výše bezdůvodného obohacení stanovená soudem v nyní projednávané věci je pro ni z tohoto důvodu zásadní.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci byla stěžovatelka se svou žalobou úspěšná pouze částečně, přičemž částka, o níž měla být nesprávným postupem obecných soudů připravena, činila (bez nákladů řízení) 5.496,- Kč, tzn., jednalo se z hledisek výše vymezených o částku bagatelní. V těchto případech lze k ústavněprávnímu přezkumu přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, pochybení takového rázu však Ústavní soud nezjistil. Podstata sporu tkvěla v nesouhlasu stěžovatelky se soudem stanovenou výší bezdůvodného obohacení; okresní soud se přitom naznačenou otázkou podrobně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Nelze tedy konstatovat, že by se jednalo o akt zjevné svévole. Za situace, kdy sporná částka nepřesáhla hranici bagatelnosti, má Ústavní soud za to, že i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu okresního soudu zčásti opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že výsledek předmětného sporu je rozhodující pro další obdobné spory, které je nucena vést. Soud totiž není v oněch dalších případech výší bezdůvodného obohacení, zjištěnou v nyní projednávané věci, nijak vázán a stěžovatelka nadto může v rámci dalších probíhajících řízení uplatnit veškeré argumenty, jimiž zpochybňovala správnost stanovení výše bezdůvodného obohacení v této věci.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu