ECLI:CZ:US:2013:4.US.4776.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4776/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele L. Z., zastoupeného advokátem JUDr. Lubošem Rábem se sídlem Radyňská 479/5, 326 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1081/2012 ze dne 26. 9. 2012, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 8 To 28/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 4 T 10/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 12. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 Ústavy a ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízeních, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel přitom uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy a přečinu nedovoleného ozbrojování, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo v případě stěžovatele vysloveno ochranné opatření zabrání věci a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody [částečně ovšem byli poškození odkázáni na občanskoprávní řízení]. V ústavní stížnosti pak stěžovatel zejména brojí proti způsobu hodnocení důkazů v daném řízení, respektive interpretuje některé skutečnosti - na rozdíl od soudů - ve svůj prospěch.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Již jen z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely z celého souboru různorodých důkazů, z nichž, po jejich vyhodnocení, učinily zcela akceptovatelné právní závěry; v tomto ohledu se vlastně stěžovatelova stížnostní argumentace s velkou částí odůvodnění napadených rozhodnutí míjí. Není proto správný závěr v ústavní stížnosti naznačený, že obecné soudy rozhodovaly o stěžovatelově vině a trestu jen na základě selektivně vybíraných důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele (nebo že by důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele vyložily pro něho nevýhodným způsobem).
V napadených rozhodnutích je tak například vysvětleno, proč se jeví jako účelové stěžovatelovo tvrzení, že vražedná zbraň byla do bytu stěžovatele podstrčena; soudy jasně vysvětlily, že značný časový odstup mezi zavražděním poškozeného a okamžikem provedení domovní prohlídky, při níž v bytě stěžovatele byla zbraň nalezena, nesvědčí ve prospěch stěžovatelova tvrzení, že zbraň našel na balkoně svého bytu a protože neměl čas se o tomto nálezu poradit (musel odjet na služební cestu), ukryl ji do sklepa.
Pokud dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí možnou podjatost soudního znalce - protože je to bývalý policista - pak tato námitka je podle Ústavního soudu nerelevantní - už jenom proto, že tento znalec se vyjádřil zejména k odborným otázkám vztahujícím se k pachovým stopám, když nadto právě pachové stopy byly v případě stěžovatele toliko dílčím důkazem svědčícím o jeho vině.
Konečně správná je i poznámka obecných soudů v tom směru, že se stěžovatel v postavení obviněného v přípravném řízení trestním k věci vyjadřoval toliko v základních tezích, tedy, že podstata obvinění je mu jasná a že to, co je mu kladeno za vinu, nespáchal [srovnej k tomu například svazek 9, číslo listu 1930 a násl. vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 10/2011]. Vlastní výklad skutkových okolností tak stěžovatel podal až po seznámení se se spisovým materiálem. Jeho některá tvrzení proto do sebe poněkud nezapadají a některá stěžovatel ponechává bez rozumného vysvětlení; stěžovatel například musel umýt podlahu od krvavých stop v kanceláři poškozeného, čímž ovšem na podlahovou krytinu v této místnosti upozornil, neboť sám poškozený často neuklízel.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu