ECLI:CZ:US:2013:4.US.4855.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4855/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Volka, zastoupeného JUDr. Danielem Nevečeřalem, advokátem se sídlem v Chomutově 1, Revoluční 24, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2012 sp. zn. 10 Co 179/2011, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní a jinou ochranu dle čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na spravedlivý proces, zejména zásada rovnosti účastníků řízení.
Konkrétně tvrdil, že porušení jeho práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že odvolání žalobce (Česká pojišťovna a. s.) bylo projednáno, přestože bylo nepřípustné. Spor byl zahájen před novelou o. s. ř. účinnou k 1. 7. 2009 a jednalo se o částku nižší než 10 000 Kč. Odvolací soud nepostupoval konstantně v souladu s občanským soudním řádem a odvolání neodmítl jako nepřípustné. Tímto postupem byla narušena předvídatelnost rozhodnutí. V jiném řízení zahájeném před 1. července 2009, v němž byl žalobcem u Obvodního soudu pro Prahu 10 o zaplacení 5 971 Kč s přísl., Městský soud v Praze odmítl jeho odvolání usnesením ze dne 30. července 2012 (14 Co 227/2012-75) s odůvodněním, že je nepřípustné dle §202 odst. 2 o. s. ř., jedná-li se o částku nedosahující 10 000 Kč. Stěžovatel poukázal na nejednotnost rozhodování obecných soudů a v důsledku toho se cítí poškozen a požaduje, aby Ústavní soud zjednal nápravu.
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí s ohledem na majetkové poměry stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který porušil ústavně garantovaná práva stěžovatele, nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
II.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Jiří Brádka, který sdělil, že účastník neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Dále uvedl, že má za to, že nebylo v daném případě porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, v řízení bylo postupováno dle přechodných ustanovení k novele o. s. ř. Stěžovatel v odvolacím řízení ani nenavrhoval, aby odvolání žalobce bylo odmítnuto, toliko žádal potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů účastník řízení považuje ústavní stížnost stěžovatele za nedůvodnou a navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
Vyjádření účastníka řízení bylo stěžovateli zasláno na vědomí, avšak stěžovatel ve stanovené lhůtě nepodal repliku.
III.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl novelizován zákonem č. 7/2009 Sb. Článkem I. bod 89 bylo změněno ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. tak, že odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, zatím co dosavadní úprava stanovila tuto hranici částkou 2 000 Kč. Dle přechodných ustanovení tohoto zákona (čl. II, bod 10), se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, resp. věcí, které se hranici bagatelnosti blíží (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), jako je tomu právě v nyní projednávané věci, neboť předmětná ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 6 500 Kč s přísl. k uspokojení pohledávky oprávněného České pojišťovny a. s. a nákladů předcházejícího řízení.
V těchto případech se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí. Ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice; v nyní posuzované věci je odvolání vyloučeno ze zákona. V případě bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod. Je třeba dodat, že příslušná částka není absolutní a jedinou mezí pro posouzení hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti. Tu je nutné vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 21/12 a judikaturu tam uvedenou, dostupné na http://nalus.usoud.cz)).
V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 6 500 Kč.
Ústavní soud přezkoumal postup odvolacího soudu a neshledal, že byly podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce v dané věci splněny. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti zasahuje Ústavní soud jen výjimečně, pokud současně shledá porušení ústavně zaručených práv. To však v daném případě neshledal, neboť porušení příslušného ustanovení novely o. s. ř. nedosahuje intenzity vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení vyhovět.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Pro tento výsledek své procesní činnosti se již přirozeně Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (k tomuto postupu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu