ECLI:CZ:US:2013:4.US.4867.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4867/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, AK se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2011 sp. zn. 15 Co 345/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 č. j. 20 Cdo 3970/2011-67 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z důvodů v ústavní stížnosti podrobně vyložených napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň porušení práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny.
Porušení svého ústavně garantovaného práva spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že krajský soud v rozporu se skutečností uvedl, že stěžovatelka nedoložila doklad o existenci exekutorského zástavního práva, v důsledku čehož tento soud dospěl k závěru, že jí nemělo být přiznáno postavení zástavní věřitelky při rozvrhu rozdělované podstaty. Stěžovatelka uvedla, že i kdyby exekutorské zástavní právo nebylo zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže tato skutečnost být rozhodná, neboť podle ní k prokázání exekutorského zástavního práva k nemovitosti postačuje doložení exekutorského příkazu a dokladu o jeho odeslání příslušnému katastrálnímu úřadu.
Usnesení Nejvyššího soudu pak považovala stěžovatelka za protiústavní z toho důvodu, že Nejvyšší soud odmítl jí podané dovolání jako nepřípustné, ačkoliv v něm nastolila otázku zásadního právního významu.
Obecně vzato pak stěžovatelka postup soudní exekutorky (jejíž rozhodnutí ústavní stížností nenapadla) i obecných soudů označila za nesprávný a rozporný příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu.
Stran meritorních námitek proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva, čemuž nasvědčuje i formulace argumentů obsažených v ústavní stížnosti (operující primárně s tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s některými ustanoveními občanského soudního řádu). Tím je Ústavní soud stavěn do postavení jakési další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, což je role, jež mu - jak plyne i ze shora uvedeného - nepřísluší.
Nadto Ústavní soud poznamenává, že závěr obecných soudů, podle něhož stěžovatelka řádně nedoložila existenci exekutorského zástavního práva, a tudíž jí v rámci rozvrhu nemohlo být přiznáno lepší pořadí, je řádně odůvodněný, souladný s ustálenou judikaturou a ústavně konformní. Maje i jinak stěžovatelem napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu