ECLI:CZ:US:2013:4.US.4891.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4891/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2013 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou, v právní věci stěžovatele Petra Rotha, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 25 C 37/2012-40 ze dne 27. 11. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 25 C 37/2012-32 ze dne 20. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 12. 2012 obdržel Ústavní soud prostřednictvím Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí krajského soudu.
Ze sdělení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u krajského soudu žalobu na ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 4.500.000,- Kč. Usnesením krajského soudu č. j. 25 C 37/2012-32 ze dne 20. 11. 2012 byl stěžovatel vyzván k doplnění chybějících náležitostí návrhu, a to ve lhůtě 5 dnů. Usnesením krajského soudu č. j. 25 C 37/2012-40 ze dne 27. 11. 2012 byl zamítnut návrh stěžovatele na prodloužení lhůty k doplnění podání. Krajský soud poté usnesením č. j. 25 C 37/2012-67 ze dne 30. 11. 2012 žalobu odmítl.
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda návrh splňoval veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.
Institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, tzn., platí, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ochrana ústavně zaručených práv a svobod není jen úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci a Ústavní soud je povolán k ochraně stěžovatele zasáhnout teprve tehdy, jestliže ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzenou protiústavnost odstranit.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl usnesení krajského soudu, jímž byl vyzván k doplnění náležitostí návrhu a usnesení, jímž byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení stanovené lhůty. Tato rozhodnutí, byť proti nim samotným nelze podat opravný prostředek, se sama o sobě v právní sféře stěžovatele nijak negativně neprojevují; nepříznivý následek může nastat až ve spojení s rozhodnutím, jímž je žaloba pro vady odmítnuta. Usnesení krajského soudu č. j. 25 C 37/2012-67 ze dne 30. 11. 2012 však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a nadto se jedná o rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání.
Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval, proto Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud již stěžovatele nevyzýval k odstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť na výsledku řízení o ústavní stížnosti by to nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj