ECLI:CZ:US:2013:4.US.4902.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4902/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hlavačíka, zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, AK se sídlem Sokolovské nám. 312/1, 460 01 Liberec 2, proti rozsudkům Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 1. 2009 č. j. 6 C 414/2004-479, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 3. 2010 č. j. 29 Co 318/2009-587 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 2328/2010-624, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci z důvodu porušení jeho práv zaručených článkem 4 odst. 1, článkem 11 odst. 1, článkem 26 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také žádá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť žalobkyně požádala stěžovatele o zaplacení dlužného nájemného ve výši 600 000 Kč za nemovitost, která byla přikázána do jejího výlučného vlastnictví, přičemž stěžovatel touto částkou nedisponuje.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 29 Co 318/2009-587 potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 1. 2009 č. j. 6 C 414/2004-479, jímž bylo vypořádáno společné jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele byla přikázána budova č. p. X, pozemky p. č. X1, p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4 a sklad bez č. p., vše v k. ú. Svojkov, do výlučného vlastnictví bývalé manželky stěžovatele byla přikázána budova č. p. X6 v k. ú. Česká Lípa, dále rovným dílem do vlastnictví stěžovatele a bývalé manželky byla přikázána společná pohledávka za Miroslavem Sochůrkem a Richardem Neumanem a žaloba byla zamítnuta v části týkající se návrhu na vypořádání pozemku p. č. X7 v k. ú. Svojkov. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku VI. tak, že bývalou manželku zavázal zaplatit stěžovateli na vyrovnání jejího podílu 561 528 Kč a stěžovatele zavázal zaplatit bývalé manželce z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 1 207 500 Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 2328/2010-624 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že mu nezaslal k replice vyjádření žalobkyně k jeho dovolání, nenařídil ústní jednání, při němž by mohl reagovat na vyjádření žalobkyně, ač o to při rozmluvě předsedu senátu žádal, a dále, že Nejvyšší soud odsouval jeho rozhodnutí tak dlouho, až došlo ke změně ve složení senátu, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na zákonného soudce. Okresní soud stěžovatel kritizuje pro neodročení jednání nařízeného na den 21. 6. 2007, kterého se ze závažného důvodu, jímž bylo prodloužení zahraniční služební cesty, nemohl zúčastnit a klást otázky svědkům žalobkyně. Navíc u tohoto soudu došlo po rozvodu manželství stěžovatele ke změně soudkyně tak, že o vypořádání společného jmění manželů rozhodovala jiná soudkyně, která dřívější dohodu o jeho vypořádání podmiňující rozvod manželství dle ustanovení §24a zákona o rodině prohlásila za neplatnou pro neurčitost, což stěžovatel hodnotí jako pohrdání zákonem a porušení právní jistoty, a dodává, že dohoda vycházela z tehdejšího stavu, kdy se předpokládalo, že nemovitosti spadající do společného jmění manželů budou prodány v exekuci. Stěžovatel nesouhlasí se zahrnutím budovy č. p. X6 v k. ú. Česká Lípa a pozemků p. č. X4, X8 a budovy do společného jmění manželů, neboť je výlučně využíval ke svému podnikání a nikoli ke společnému podnikání s žalobkyní; totéž přiměřeně platí o pohledávce za Sochůrkem a Neumanem. Soudům vytýká, že v tomto směru neprovedly důkazy vyjádřením ČSSZ a dokladem z finančního úřadu, kterým zamýšlel zpochybnit výpovědi svědkyň žalobkyně ohledně společného podnikání. Ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem považuje stěžovatel za nadsazené, resp. nezohledňující stěžovatelovy investice do jejich oprav učiněné po rozvodu manželství. Způsob rozdělení nemovitostí mezi bývalé manžele hodnotí stěžovatel jako svou ekonomickou likvidaci, znemožnění podnikání a znevážení snahy stěžovatele o jejich nabytí a udržení; zatímco stěžovatel obdržel nemovitosti "v katastrofálním stavu", žalobkyně získala nemovitost ve stavu výborném a přinášející zisk z pronájmu. Konečně se stěžovatel podivuje nad konstatováním dovolacího soudu o vázanosti skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, třebaže jsou zjevně nesprávné.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Takového pochybení se obecné soudy ve stěžovatelově věci nedopustily; naopak se stěžovatelovou věcí pečlivě zabývaly a podrobně a srozumitelně reagovaly na všechny jeho výhrady. Ústavní soud - maje obecnými soudy učiněné právní závěry za ústavně souladné - na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, odkazuje. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu. Pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
K dovolacímu řízení Ústavní soud poznamenává, že ačkoli je žádoucí, aby dovolání byla vyřizována v krátké době a byl brán zřetel na pořadí, v jakém byla Nejvyššímu soudu předložena k rozhodnutí, s ohledem na individuálnost každého dovolání, především na složitost věci a případné odlišnosti v procesním postupu způsobené okolnostmi věci, není možno žádat, aby o nich bylo vždy rozhodnuto v témže pořadí, a proto změna v obsazení senátu, ke které v průběhu dovolacího řízení došlo na podkladě řádné změny rozvrhu práce z objektivních personálních, organizačních či jiných důvodů, nezakládá porušení práva na zákonného soudce. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud bez jednání; k projednání dovolání nařídí jednání, považuje-li to za vhodné nebo provádí-li se dokazování (srov. ustanovení §243a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Důvod k vedení ústního jednání stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že mu vyjádření žalobkyně k jeho dovolání nebylo zasláno k replice, a tudíž měl v úmyslu možnost repliku předestřít při ústním jednání, avšak nespecifikuje žádné konkrétní námitky, které zamýšlel uvést. S ohledem na obsah stěžovatelova dovolání mohla být jeho přípustnost založena pouze ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy předložením otázky zásadního právního významu, z čehož logicky vyplývá, že byl-li stěžovatel oprávněn napadat pouze správnost právního posouzení své věci, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že přezkumu nepodrobil též skutkové závěry soudů nižních stupňů.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti naříkaných rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu