ECLI:CZ:US:2013:4.US.4903.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4903/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Rudolfa Hránka, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o ústavní stížnosti proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 184/2012-425 ze dne 4. 10. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), č. j. 12 Co 184/2012-425 ze dne 4. 10. 2012.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 11 C 17/2005-367 ze dne 28. 12. 2011 vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalované Fakultní nemocnici Olomouc (dále jen "vedlejší účastnice") zaplatit mu částku 590.590,- Kč s příslušenstvím a od 1. 12. 2011 do budoucna hradit každý měsíc částku 4.193,- Kč. O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že vedlejší účastnice je povinna uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 189.283,- Kč a zaplatit náklady státu. Proti tomuto rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozsudkem č. j. 12 Co 184/2012-425 ze dne 4. 10. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jako věcně správné potvrdil (výrok I.); výrok o náhradě nákladů mezi účastníky řízení změnil krajský soud tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 103.589,- Kč (výrok II.). Krajský soud dále zavázal vedlejší účastnici uhradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 32.429,- Kč (výrok III.).
Krajský soud určil výši odměny právního zástupce dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), zatímco soud prvního stupně původně aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."). Na nákladech odvolacího řízení přiznal krajský soud stěžovateli méně než by mu dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. náleželo, neboť právní zástupce stěžovatele se části nákladů vzdal.
Stěžovatel napadl výroky II. a III. rozsudku krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že krajský soud měl v souladu s ustanovením §151 odst. 2, věty první za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), při stanovení výše nákladů řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že se jednalo o spor mezi pacientem a zdravotnickým zařízením o náhradu škody na zdraví, přičemž je obecně známo, že tyto spory jsou skutkově i právně složité. Zdravotnické zařízení představuje pro pacienta "silného soupeře", který se opírá o vlastní kvalifikovaný odborný pohled na průběh událostí, může využívat případných nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace, může kvalifikovaně oponovat znaleckým posudkům, opírá se o kvalifikované externí právní zastoupení advokátem a nadto současně bojuje o svou pověst renomovaného zdravotnického zařízení. To vše bylo v tomto konkrétním případě umocněno skutečností, že odpovědnost vedlejší účastnice nebyla kryta pojištěním odpovědnosti za škodu. Veškeré tyto okolnosti předurčovaly, že půjde o dlouhý a těžký spor. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s argumentem krajského soudu, že "šlo jen o to, jak vyzní znalecký posudek"; znaleckých posudků bylo v řízení podáno několik a s protichůdnými závěry. Stěžovatel z (blíže neurčené) judikatury Ústavního soudu, vztahující se k tzv. bagatelním věcem, vyvodil, že úspěšný účastník řízení nemá na náhradě nákladů vydělávat oproti kalkulaci odměny na druh a obvyklý počet účelně uskutečněných úkonů právní služby, což v případě vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí pět úkonů právní služby. Jestliže postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. může znamenat snížení odměny, jako je tomu např. v oněch bagatelních věcech, měla by mít tato konstrukce i druhou stranu mince, tedy bylo-li s ohledem na skutkovou a právní složitost věci nutné nebo účelné uskutečnit více úkonů právních služeb, než se kterými kalkuluje vyhláška č. 484/2000 Sb., pak je důvodné, aby se odměna advokáta určila dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nutnost zohlednit při aplikaci ustanovení §151 odst. 2 občanského soudního řádu obtížnost případu vyplývá ostatně i ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008; krajský soud však toto kritérium za relevantní nepovažoval. Kromě toho se v případě napadeného rozsudku jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť krajský soud nikterak nenaznačil, že míní při rozhodování o nákladech řízení aplikovat vyhlášku č. 484/2000 Sb. S tím souvisí nespravedlivý postup krajského soudu vůči právnímu zástupci stěžovatele, kdy se tento zástupce v domnění, že krajský soud bude aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., vzdal části nákladů odvolacího řízení. Právní zástupce stěžovatele považoval aplikaci zmíněné vyhlášky za principiálně správnou, ať už by se jednalo o aplikaci ve prospěch stěžovatele, jako by tomu bylo v řízení před soudem prvního stupně, nebo v jeho neprospěch, jako by tomu bylo v řízení před soudem odvolacím. Kdyby byl právní zástupce soudem na záměr aplikovat vyhlášku č. 484/2000 Sb. upozorněn, náhrady nákladů odvolacího řízení by se nevzdal. Závěrem stěžovatel podotkl, že ve sporu o náhradu škody na zdraví se zdravotnickým zařízením by měl mít jistotu, že mu v případě úspěchu budou nahrazeny všechny náklady na právní služby poskytnuté advokátem, v rozsahu účelně vynaložených nákladů, přičemž mírou ohodnocení takových služeb je právě vyhláška č. 177/1996 Sb. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými výroky rozsudku krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby výroky II. a III. rozsudku krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
Dle §151 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (vyhláška č. 484/2000 Sb.); jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147, §149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb.). Stěžovatel měl za to, že v jeho případě byly splněny podmínky věty za středníkem, tedy že okolnosti případu postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. odůvodňovaly.
Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Nic takového však v projednávané věci zjištěno nebylo.
Aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. představuje výjimku z obecného pravidla a jako takovou je ji třeba interpretovat restriktivně. Z formulace "odůvodňují-li to okolnosti případu" dále plyne, že je třeba vycházet z konkrétních skutečností vážících se k projednávané věci, nikoliv z náročnosti typové, na niž do značné míry poukazoval stěžovatel. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud do svého hodnocení zahrnul jak počet učiněných úkonů, tak délku řízení a složitost věci, nicméně tyto okolnosti nepovažoval v jejich souhrnu za natolik výjimečné, aby bylo nutno postupovat dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Této jeho úvaze nelze, z hlediska ústavněprávních kritérií přezkumu, nic vytknout, a Ústavní soud proto nebyl oprávněn ji jakkoliv přehodnocovat. Na projednávanou věc neměl žádný vliv ani nález Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (publikován pod č. 116/2013 Sb.), jímž byla ke dni 7. 5. 2013 vyhláška č. 484/2000 Sb. zrušena, neboť důvody, pro něž Ústavní soud k derogaci zmíněného předpisu přistoupil, tzn. nutnost chránit neúspěšnou stranu sporu v případě uplatňování tzv. bagatelních pohledávek, se v případě stěžovatele neuplatní.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že se jednalo o rozhodnutí překvapivé. Vedlejší účastnice otevřela otázku aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve svém odvolání, k němuž měl stěžovatel možnost se vyjádřit a této možnosti také využil. Krajský soud se poté ve svém rozsudku s odvolacími námitkami vedlejší účastnice v podstatě ztotožnil; jeho rozhodnutí tedy neobsahovalo žádné nové argumenty, s nimiž by stěžovatel neměl možnost se předem seznámit.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu