ECLI:CZ:US:2013:4.US.497.13.1
sp. zn. IV. ÚS 497/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Radovana Martinovského a 2. Bohdany Brabcové, obou zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou, AK se sídlem Dolní náměstí 679/5, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 2. 2010 č. j. 35 Co 397/2009-146 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. 33 Cdo 4167/2010-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci pro porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Liberci částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 č. j. 15 C 300/2006-122 rozhodl, že nárok žalobce na vrácení nemovitostí darovaných žalobcem a jeho bývalou manželkou stěžovatelům je opodstatněn. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 2. 2010 č. j. 35 Co 397/2009-146 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku na vrácení daru je opodstatněn z jedné poloviny (výrok I.), a dále tak, že zamítl žalobu v části požadující vrácení daru a určení vlastnictví k další jedné ideální polovině nemovitostí (výrok II.). Vysvětlil, že po uplynutí tříleté lhůty po zániku manželství může jeden z manželů vyzvat k vrácení jen ideální poloviny nemovitostí, neboť již neexistuje nedílný vlastnický vztah bývalých manželů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2012 č. j. 33 Cdo 4167/2010-190 odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost. Vyložil, že dovolání ve skutečnosti směřuje pouze proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; ostatně proti výroku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalovaných, není dovolání subjektivně přípustné. Z toho dovodil, že dovolání stěžovatelů nemohlo být přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž nebylo shledáno přípustným ani dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože námitky ohledně nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu vystihují dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití u dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vyloučeno; otázku aktivní legitimace žalobce k vrácení daru posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud jejich dovolání nesprávně posoudil jako nenárokové dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v důsledku čehož se nezabýval jejich námitkami ohledně chování dárce a porušování jeho rodičovských povinností vůči stěžovatelům. Dle názoru stěžovatelů nelze v otázce rozporu s dobrými mravy odkazovat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, protože každý případ je dán specifickými okolnostmi. K tomu stěžovatelé dodávají, že jako vlastníci domu nakládali se svým majetkem, neboť neměli platný závazek vůči dárci.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložili k podání ústavní stížnosti oprávnění a advokátem zastoupení stěžovatelé; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Posouzení přípustnosti dovolání stěžovatelů tak, jak jej učinil Nejvyšší soud, nelze nic vytknout. Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo dovoláním "nenárokovým" ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části byl rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrzen, byť výrok obsahuje slova "se mění", a proto se Nejvyšší soud mohl zabývat pouze otázkami právními, u kterých zkoumal existenci zásadního právního významu. K tomu se patří doplnit, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud správně vyhodnotil jako subjektivně nepřípustné, protože v této části byl rozsudek okresního soudu změněn ve prospěch stěžovatelů.
Otázkou dobrých mravů se podrobně zabýval okresní i krajský soud, pročež Ústavní soud - maje jejich rozhodnutí za správná a ústavně souladná - na přesvědčivé odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje.
Z výše vyloženého je patrno, že stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení jim ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu