ECLI:CZ:US:2013:4.US.553.12.1
sp. zn. IV. ÚS 553/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky PROMEGA spol. s r. o., se sídlem Křenova 438/7, Praha 6, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Beneše z Loun 50, Louny, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 845/2011-158 ze dne 15. 12. 2011, usnesení Okresního soudu v Lounech č. j. 12 C 177/2006-141 ze dne 1. 9. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 12 C 177/2006, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 12 C 177/2006-118 ze dne 22. 10. 2010 zamítl žalobu stěžovatelky proti Lence Studené (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení 8.000,- Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce uhradit státu náklady řízení ve výši 21.750,- Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a ve vztahu k nákladům řízení navrhla rovněž vydání opravného usnesení. Okresní soud usnesením č. j. 12 C 177/2006-127 ze dne 10. 5. 2011 opravil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna uhradit státu náklady ve výši 11.850,- Kč. Opravu odůvodnil okresní soud tím, že v původním rozsudku aplikoval při určení výše nákladů nesprávný právní předpis, a to vyhlášku č. 484/2000 Sb., namísto vyhlášky č. 177/1996 Sb. Stěžovatelka podala v návaznosti na doručení opravného usnesení další (v pořadí druhé) odvolání proti rozsudku ve věci samé. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nicméně, na podkladě odvolání vedlejší účastnice, usnesením č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011 změnil usnesení okresního soudu č. j. 12 C 177/2006-127 ze dne 10. 5. 2011 tak, že se návrh na vydání opravného usnesení zamítá. Krajský soud dovodil, že aplikace nesprávného právního předpisu není zjevnou nesprávností, kterou by bylo možno odstranit cestou opravného usnesení; nápravy se tedy lze domáhat pouze prostřednictvím řádného opravného prostředku. Okresní soud poté usnesením č. j. 12 C 177/2006-141 ze dne 1. 9. 2011 odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatelky proti rozsudku ve věci samé (odvolací lhůta uplynula dne 10. 2. 2011, odvolání bylo podáno dne 11. 2. 2011), přičemž jeho rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením krajského soudu č. j. 11 Co 845/2011-158 ze dne 15. 12. 2011.
Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 845/2011-158 ze dne 15. 12. 2011, usnesení okresního soudu č. j. 12 C 177/2006-141 ze dne 1. 9. 2011 a usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011 ústavní stížností, v níž namítala, že krajský soud pochybil, jestliže projednal odvolání vedlejší účastnice proti opravnému usnesení okresního soudu. Předmětné opravné usnesení se týkalo výroku o nákladech státu, které měla hradit stěžovatelka, práva vedlejší účastnice tedy tímto výrokem nebyla nijak dotčena, a její odvolání bylo proto subjektivně nepřípustné. Kromě toho neměla stěžovatelka možnost se k odvolání vedlejší účastnice vyjádřit. O tom, že vedlejší účastnice tento opravný prostředek využila, se stěžovatelka dozvěděla až poté, co jí bylo usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011 doručeno. V důsledku zrušení opravného usnesení se odvolání stěžovatelky ve věci samé, učiněné po provedení opravy, stalo opožděným. Jelikož usnesení okresního soudu č. j. 12 C 177/2006-141 ze dne 1. 9. 2011 a usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 845/2011-158 ze dne 15. 12. 2011 bezprostředně navazují na protiústavní postup krajského soudu při projednávání odvolání vedlejší účastnice proti opravnému usnesení, konstituují i tato rozhodnutí neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud zahrnul do svého přezkumu i usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011, vůči němuž sice byla současná ústavní stížnost podána po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), nicméně Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelka již v minulosti předmětné rozhodnutí napadla ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 2498/11, která byla s odkazem na dosud neskončené řízení o odvolání proti rozsudku ve věci samé odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatelka přitom byla poučena, že po skončení odvolacího řízení bude moci podat novou ústavní stížnost. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro opožděnost by tedy mohlo navodit stav označovaný jako denegatio iustitiae (návrh je nejprve odmítnut jako předčasný, a poté jako opožděný), proto Ústavní soud věcně přezkoumal rovněž citované usnesení krajského soudu.
III.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybnila procesní postup krajského soudu předcházející vydání usnesení č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011 a v návaznosti na to i závěr obecných soudů o opožděnosti jejího odvolání. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Krajský soud se v usnesení č. j. 11 Co 845/2011-158 ze dne 15. 12. 2011 všemi námitkami stěžovatelky, včetně námitek směřujících vůči postupu při vydání usnesení č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011, podrobně zabýval a své závěry, potvrzující názor okresního soudu, že odvolání bylo podáno opožděně, logicky a srozumitelně zdůvodnil. Argumentaci krajského soudu neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo jeho úvahy jakkoliv přehodnocovat. Namítala-li stěžovatelka, že se nemohla k odvolání vedlejší účastnice proti opravnému usnesení vyjádřit, je třeba podotknout, že se, zejména v kontextu odůvodnění usnesení krajského soudu č. j. 11 Co 845/2011-158, jednalo o námitku ryze formální, neboť stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředložila žádný argument, který by byl způsobilý postup krajského soudu při vydání usnesení č. j. 11 Co 376/2011-139 ze dne 15. 6. 2011 zásadním způsobem zpochybnit. Na výsledek řízení před obecnými soudy by tedy ani případné vyjádření stěžovatelky nemohlo mít žádný vliv, pročež namítaná vada nemohla dosáhnout intenzity nezbytné pro konstatování porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu