ECLI:CZ:US:2013:4.US.596.13.1
sp. zn. IV. ÚS 596/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Pštrosové, zastoupené Mgr. Ivonou Vodičkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 5, Drtinova 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012 č. j. 32 Co 515/2012-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. února 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, tj. došlo k porušení řádného a spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud zavázal Krajský soud v Praze k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011 č. j. 15 C 133/2011-27 na základě žaloby stěžovatelky o určení výživného zletilého dítěte rozhodl, že otec stěžovatelky je povinen jí platit počínaje dnem 1. února 2011 výživné ve výši 7 000,- Kč měsíčně (výrok I.), dlužné výživné ve výši 62 000,- Kč uložil otci stěžovatelky zaplatit ve splátkách po 2 000,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovatelka měla ve věci úspěch pouze částečný a s ohledem na vzájemné vztahy mezi účastníky soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatelka do výroku III., tedy do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podala odvolání. Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že otci stěžovatelky uložil povinnost zaplatit jí náklady řízení ve výši 960,- Kč a dále náklady odvolacího řízení ve výši 800,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v daném případě bylo v případě stanovení odměny za právní zastoupení povinností soudu aplikovat ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou byla změněna vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Krajský soud podle názoru stěžovatelky ustanovení §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. aplikoval bez jakéhokoliv odůvodnění, tedy svévolně a neoprávněně. Krajský soud tak nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkázala, konkrétně rozhodnutí vydaná pod sp. zn. II. ÚS 828/06, II. ÚS 31/10 a II. ÚS 674/06.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které vyvodil krajský soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se uloženou povinností k úhradě nákladů řízení podrobně zabýval a své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl základní důvody, z nichž vycházel a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Posouzení věci krajským soudem tak nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů a právní závěry, učiněné tímto soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (článek 81 a článek 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
K poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak lze uvést, že stěžovatelkou citovaná rozhodnutí na posuzovanou věc z důvodu odlišnosti jejich právního základu nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud se týká návrhu stěžovatelky, aby byla Krajskému soud v Praze uložena povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že neshledal podmínky pro postup podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl a náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelce nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu